Můj pracovní den

Tak máme červenec! Dnes využiji mé přítomnosti v Tbilisi a popíši Vám, jak vypadá můj pracovní den. Protože stále čekáme na peníze z Polska, nemůžeme vlastně projekt naplno rozjet. V Kazbegi jsme již prohlédli místa, která budeme rekonstruovat, ale většinu času teď trávím nad propagací našeho Horského domu.

Třeba dnes obepisuji turistické weby s informacemi o našem domě a službách, které nabízíme. Pomocí jedné polské dobrovolnice děláme seznam polských turistických webů. Kamarádka z Vilniusu mi zase pomáhá s propagací v Litvě. Jak možná víte, pro Litvu a Polsko je Gruzie prioritní zemí. Jak mi včera řekla jedna polská dobrovolnice, pro Polsko je důležité ukázat, že podporuje ty, kteří jsou proti Rusku. Stejně negativní konotace vůči Rusku můžeme vidět také v pobaltských zemích a proto i ty pomáhají v Gruzii, kde mohou.

Dnes vyjíždíme s Bartkem do Tkibuli, kde vede Člověk v tísni projekt podpory malých podnikatelů. Budu fotit a dokumentovat a pak o tom napíšu článek. Zítra se také pojedu podívat k abcházským hranicím. Tato separatistická republika totiž dnes uzavřela s Gruzií hranice, kvůli čtyřem bombovým útokům v Suchumi. Umírali i lidé a separatistická vláda podezřívá z útoků gruzínskou menšinu. Chtěl bych o tom napsat článek.

Až se vrátím za pár dní do Tbilisi, musím se setkat s jedním místním německým občanem a promluvit si o našem případném členství v gruzínské turistické asociaci GTA. To členství stojí stovky dolarů a nevím co by nám to mělo přinést. Dalším mým úkolem je oživit internetové stránky Člověka v tísni v Gruzii, doplnit fotky a podobně. Rád bych vylepšil také stránky našeho Horského domu, ale to bez pomoci Deena - jednoho super webdesignéra, nezvládnu. Jakmile však přijdou peníze, tak se má práce úplně změní a můj pracovní den bude zase jiný. A to se mi tady v Gruzii líbí. Že práce je pořád jiná.

A na závěr ještě jedna nepracovní věc. Včera jsme byli u Luboše a Ruth - dvou Čechů, kteří mají krásný byt s obrovským balkónem a výhledem na celé Tbilisi. Koukali jsme na super argentínský film Historias Minimas - road movie o cestě stařečka s Gore-texovými botami za svým psem. Během filmu jsem vypil dvě lahve Saperavi (místní červené víno) a pak jsem si cestou domů povídal s taxikářem o Škodovkách načež se na mně všichni dívali jak na blázna, protože tady - narozdíl od jiných zemí na východě - se s taxikáři zásadně nemluví.

PS: Včera jsem byl dát vyprat prádlo do jedné nedaleké nemocnice - public laundry tady neexistuje - no a stálo mne to 20 lari - tedy 210 korun :-) Od teď si už budu prát sám!