Adžarské chačapuri

Dnes Vám posílám nějaké fotografie z našeho víkendového výletu do Batumi. Batumi je trochu jiná Gruzie. Město leží v bývalé další separatistické republice - Adjarii, jen několik kilometrů od tureckých hranic. Po revoluci růží v roce 2004 tato malá republika, jejiž většina obyvatel jsou muslimové, se však vrátila zpět do náruče matky Gruzie jako Adjarská autonomní republika.

Zkorumpovaný vládce Aslan Abašidze zmizel i se svými miliony do Moskvy a město mohlo začít vzkvétat. Rozdíl oproti Gruzii je enormní. Nádherné široké cesty, barevné domy, bulváry, bary, dokonce bruslařský stadión jen pár metrů od pláže. Překvapivě i okolí centra není tak schátralé, jako třeba Tbilisi.

Luxusní restaurace nabízejí skvělé dobroty, jako třeba adžarské chačapuri se syrovým vajíčkem za přijatelné ceny (oběd pro tři stál asi 400 korun, ale to byly samé dobrotky a nemohli jsme to ani dojíst). Zdejší jídla se totiž neskládají jen z jednoho pokrmu, nýbrž pěti a více různých jídel a vy jenom zobete co vám nejvíce zachutná.

Mým oblíbeným pokrmem je Čašušuli - maso v omáčce vzdáleně připomínající guláš s čerstvými bylinkami...mňam. K tomu výborný baklažán, salát z jablek a oříšků, žampiony, šašlík, plněný kotlet a samozřejmě nesmělo chybět chačapuri a české pivo.

Během našeho víkendového pobytu jsme byli také na skok v Turecku, kde nás Čechy mají letos v létě obzvláště rádi! Nemusel jsem v Turecku platit vůbec za nic, kolik já tam čajů vypil - stačilo jedno magické slůvko - EURO :-) Oproti zamračeným Gruzínům Turci vypadají jak kdyby všichni na něčem jeli.

Každý kdo chce v Gruzii pracovat musí pravidelně ze země odjíždět, aby nemusel platit za vízum. Možností moc není - hranice s Ruskem zavřená, s Abcházií i Jižní Osetií taky, víza do Ázerbajdžánu stojí šílené peníze a do Arménie už taky podražilo na 50 dolarů. Nejjednodušší proto je vyrazit k nám do Evropy, do Unie, do Turecka! :-)

Na závěr ještě dva příklady aneb jak se liší Turek od Gruzína. Přijdu v Turecku za taxikářem, ať nás odveze na 10 km vzdálené hranice, že mu dáme 20 lir (asi 280 kč) - místo aby nás odvez a vydělal si aspoň 5 lir, odvedl nás na minibus a šel si sednout zpět do čajovny za chlapama. (Mimochodem, nepotkali jsme venku v Hopě ani jednu ženu).

A druhý příklad. Přijdu v Batumi na nádraží, že chci lístek na vlak do Tbilisi. Nemáme, odpoví prodavačka. "Opravdu ne?" "Ne." "Ani první třídu? Nebo lůžkový?" "Ne." "Takže je úplně vyprodáno?" Ne, ale mám už jen jeden lístek na plackartnyj (lehátko)" "No a to mi ho nemůžete prodat?" "No můžu." Tak já si ho koupím" "15 lari"...prostě pravidlo číslo jedna - Když Vám někdo v Gruzii řekne NE, nezoufejte, jeětě není nic ztraceno...