pondělí 7. července 2008

Gruzínské Kosovo

Když minulý týden vybuchly první bomby v Abcházii - separatistické republice na severozápadě Gruzie a zabily jednoho člověka, rozhodl jsem se, že se vyrazím na hranici taky podívat a napsat nějakou reportáž. Do Abcházie od července přestali pouštět, hranice byla uzavřena, tak jsem chtěl alespoň na hranici. Když jsem ve středu dorazil do Zugdidi (město u hranice), ještě jsem nevěděl, že vybuchla další, třetí bomba u blogpostu ruských mírových sil, které střeží línii mezi Gruzínci a Abcházci. Ta naštěstí nikoho nezabila, přesto moc pozitivní nálady do mé cesty na hranici nepřinesla.

Na gruzínské straně řeky Inguri, která odděluje Gruzii od Abcházie, nejsou vojáci, ale policisté. Dva. Proč by měli Gruzíni střežit své "vnitrozemí". Abcházie podle nich samozřejmě patří jim. Přesto gruzínský policista řekl důrazně "Ne" - na hranice Vás nepustím. Ale já už jsem v Gruzii delší dobu, takže vím, že gruzínské "Ne" neznamená ne, ale pouze "ne...chce se mi". Následuje promasírovávání policistova ega, rozhovor na téma národní jednoty, případně poprosit a policista si náhle začne připadat důležitý. Následuje jeden telefonát, druhý a je to tady - můžete projít, ale napište mi do sešitu, že za Vás neneseme žádnou zodpovědnost.

Když jsem sepisoval román do policistova sešitku, projela kolem hlídka OSN složená z tří Evropanů a jednoho sympatického gruzínského tlumočníka a oznámila, že není dobré fotit v okolí vojenských oběktů. Přesto jsme si popřáli vzájemně hodně štěstí a já vyrazil na autobus (sponzorovaný OSN) který jede na "druhou stranu" mostu a je sponzorován OSN, takže jde o jediný bus v Gruzii, který je zdarma. Přesto jsem se moc nesmál a spíše jen seděl a poslouchal rozhovory gruzínů, kteří se vraceli domů do Abcházie. Jenže pustí je?

Míjíme jeden z blokpostů ruských mírotvůrců, přejíždíme most, další základna Rusů a konečně vidím zelenou vlajku na vysokém stožáru (rozuměj, aby šel vidět i z Gruzie). Vystupuji a hovořím s pár lidmi, kteří zoufale sedí. Nemají propusk, domů je nepustí. Vcházím do koridoru obvážaného ostnatým drátem a potkávám prvního abcházského pohraničníka. Říkám co chci a on volá náčelníka celé celnice. V tmavězelené uniformě přichází elegantní, upravený čtyřicátník, vypadající oproti rozevlátým gruzínským policistům na druhé straně mostu mnohem seriozněji a zodpovědněji.

Nasazuji diplomatickou nótu - dobrý den, píšu článek o uzavření hranice. Rád bych si vyfotil hranici. Nechci však fotit vojenské objekty. Stačí mi stožár s vlajkou. Prostě, co řeknete, to vyfotím. Chci ať lidé v Evropě vidí také něco z "druhé strany". Reakce je však chladná. Teroristické útoky asi Abcházce skutečně zaskočili. Velitel říká, že nepřipadá v úvahu a ať se vrátím zpět do autobusu než budou problémy. Ještě jsem se ho chtěl přesvědčit, ale byl neoblomný. Vrátil jsem se tedy oploceným koridorem zpět do autobusu a nadával si, že jsem ztratil 500 korun za lístky na tohle debilní místo a stejně nic nemám.

Pak jsem ale vytáhl foťák a využil úkrytu autobusu a začal fotit tajně. Najednou jsem si všiml, že k autobusu přichází velitel. A sakra, budou problémy. Začal jsem rychle mazat snímky z foťáku. Asi mne viděl. Náčelník vešel do autobusu a já už si říkal, že se podívám do Suchumi na policejní stanici. Jenže jak gruzínci, tak abcházci jsou dostatečně hrdí. Náčelníka nezajímají fotky, chtěl jen vědět, co se o Abcházii píše, stěžoval si na Poláky, na Němce, na Gruzíny. Když odešel, měl už jsem málo času opět něco vyfotit, takže jsem všechny ty super fotky smazal zbytečně.

Zpět na gruzínské straně se ke mně seběhli všichni ti "přísní" Gruzíni a začali vyzvídat. Tak co tam? Nezavřeli tě? Nezavřeli, byli docela milí. A já naivní. Cestou zpět do Zugdidi přemýšlím o historických kořenech Abcházie, která v dějinách byla samostatnou zemí a za současnými problémy stojí - jako u všeho tady na Kavkaze - Sovětský svaz. Protože stejně jako arménský Karabach včleněný nesmyslně do Ázerbajdžánu, proč bychom měli Abcházii násilně včleněnou do Gruzie brát jinak. A co Čečensko? Je to těžké, nevím o tom hodně, tak nemohu soudit, ale selský rozum občas používám.

Reportáž, kterou jsem z hranice napsal si můžete přečíst ZDE

A jedna novinka z pondělka. Při páteční přestřelce v další separatistické gruzínské republice Jižní Osetii, zemřeli také dva lidé. A taky, dnes vybuchla další bomba v restauraci nedaleko hranice v Abcházii. Zabila čtyři lidi a další dva zabila. Mezi mrtvými byl také údajně tlumočník OSN a já si jen tak pro sebe přemýšlím, jestli to byl ten, se kterým jsem si ještě ve středu povídal a nebo někdo jiný. Jo, určitě to byl někdo jiný...

Žádné komentáře: