Cesta do hor

V nejvyšším bodě vojenské cesty mezi Tbilisi a Kazbegi se „dálnice“ mění na štěrkopískovou cestičku, kde se sotva vyhnou dvě auta. Na mapě však stále můžete vidět honosné označení čtyřproudové "highway" až k ruským hranicím. To nejvyšší místo se jmenuje Guari Pass - průsmyk kříže ve výšce 2379 m n.m. Pod námi se klikatí řeka Těrek (musím používat ten ruský název s odkazem na chuť onoho piva, které opravdu nedoporučuji – myslím, že se dělá z oné vody) širokým údolím. Už jsme minuli také lyžařské středisko Gudauri – největší v Gruzii (rozuměj velké asi jako Pustevny). A šineme si to dolů do údolí, do Kazegi.

Maršrutka zastavuje na obrovském prostranství mezi kopci. Vlevo na podstavci stojí socha vzrostlého muže, Alexandra Kazbegiho, gruzínského Karla Čapka, který se zde narodil. Předemnou fontánka s tygří hlavou a zamnou luxusní hotýlek Stepantsminda (jiný název pro Kazbegi) a také desítky malých krámků prodávajících to samé – minerálku Borjomi, kolu Canada Dry (nerozumím, proč tato značka od stejné korporace nahradila v těchto končinách kompletně Coca-Colu), a pár sladkostí. Prostranství – říkejme tomu parkoviště, je rozbité, kolem projíždějící lady nivy hýří prach všude kolem.

Ale stačí zvednout hlavu k obloze a hned je pozemská nedokonalost zapomenuta. V dáli se tyčí Kazbek, majestátná 5047 m n.m. hora, které místní říkají Mkvintvartsveri – hora sněhu. První nešťastník, který horu navštívil – ač nedobrovolně, byl Prometheus, který ukradl oheň a daroval ho lidstvu, a za trest byl přikován ke skále pod vrcholem Kazbegu. Hned vedle hory je kostel ze 14. století a spolu s horou tak tvoří nerozlučné duo na všech pohlednicích i propagačních materiálech a to už od 19.století (na snímku stará pohlednice).

Jen co se vysoukám z malého mikrobusu vrhne se na mne místňák, že má super nocleh. Říkám, že už nocleh mám zařízený, ale on neodbytně zjišťuje, kdože mu to sebral kšeft. Když ho setřesu, vydávám se směr Horský dům, náš hostýlek, půjčovnu i informace v jednom. Projdu kolem dalších třech obchůdků a pekárny a jsem zde. Vítá mne Vako, ředitel a organizátor všeho, ale hned se loučí. Přijeli holanďané natáčet film a on musí sehnat komparz. Gruzínský mladík odjíždí z rodné vísky, aby bojoval po boku holandské armády v nějaké válce – neskutečný doják podle skutečné události. Ubytuju se a vyrážím na obhlídku vesnice.

Moc krásy nepobrala. Domy jsou staré, neomítnuté, cesty nerovné, zničené, nic nefunguje. Na každém rohu hloučky místních, kteří sedí a klábosí. Každého pozdravím a všichni ochotně odpovídají. Z mnoha krámků si vybírám ty, ve kterých mne napoprvé nechtěli okrást (rozuměj nenasadili turistické ceny) – a proto chodím nakupovat zeleninu k Tatarce a potraviny k Osetince. Gruzínci prostě v mém testu „nákupní košík“ neuspěli. Příště napíšu více o našem projektu.