Posvátný internet

Gamardžobat. Dneska jsme byli s Bartkem, Sofii a jeji sestrou na víno v luxusní restauraci Caravana a potkali jsme se s prvníma Čechama v Gruzii – Rut, která pracuje pro IOM a jejím přítelem Lubošem, který dělá pro AMO (jaká náhoda, už jsme spolu dělali – jednou mi překládal rozhovor s vůdcem běloruské opozice Milinkevičem – svět je fakt malý). Popili jsme víno, pojedli chačapuri, no prostě pohoda.

Když tak chodí člověk rozkopaným a rozbitým Tbilisi (to neznamená, že to není nádherné město) setkává se s různými zajímavými situacemi. Například, všiml jsem si, že jsem jediný muž ve městě, který chodí v šortkách (ač pod kolena). V módě zde u mužů vládnou černá trička a nebo bílé košile. Dokonce i skejťáci mají jen černé trika, takže se svými oranžovými, světlezelenými a podobně zbarvenými triky vypadám opět – jako exot.

Jednou jsme šli se Sofií a zastavila nás nějaká malá dívenka a začala po mně chtít peníze. Když jsem jí odmítl, chytila mne za nohu a nechtěla pustit. Nakonec jsem jí setřásl (doslova) načež Sofie prohodila: „no jo, cikáni!“ Rozhlédl jsem se po přeplněné ulici plné tmavých Gruzínů a pak na dívenku, která proti nim byla téměř jako čistá blondýnka a uvědomil jsem si, že barva pleti, tak jak jí řešíme u nás, je zde v Gruzii skutečně relativní pojem :-)

Další střet kultur následoval, když jsme se dozvěděli, že nás předběhla francouzská vláda a do školy v Kazbegi zavedla satelitní internet. Přišlo mi to jako dobrá zpráva, protože mohou mít konečně internet všichni a zadarmo, jenže jaké bylo moje překvapení, když mi Vako řekl, že o internet se stará místní pop (něco jako duchovní), který to považuje za něco „posvátného“ a odmítá se o to dělit s ostatními. Vtipné. Mým úkolem teď bude jej přesvědčit, že ta svatá věc bude ku prospěchu všem a nijak na tom nebude tratit. Odjíždím na pár dní do divočiny (rozuměj konečně do Kazbegi!) tak uvidíme jak se věci vyvinou dále.