V Kaňonu

V neděli jsem s jednou místní partičkou vyrazil na Canyoning do nedalekého kaňonu Birtvisi, který leží kousek od Tbilisi. Osmihodinová cesta kaňonem sebou skýtala mnohá úskalí. Neustále jsme slaňovali, sjížděli vodopády, ale také si užívali přírodních bazénků, které voda vymlela za tisíce let do zdejšího kamene. Našimi průvodci byli slavný místní rodák Saša, který se v kaňonu snad narodil a jeho mladá kamarádka Nana.











Bazénky ve stylu výřivky se nekonaly - voda byla ledová (vlevo). Saša nám připravil i oběd, abychom se nám hůře slaňovalo :-)















Technika a materiál jako u nás před sto lety. Vlevo slaňuje náš právník Giorgi, bedlivě sledován Nanou. Giorgi měl oproti nám (vpravo naše vybavení) své - modernější vybavení. Teď mluvím hlavně o úvazku. Ti co z Vás absolvovali už canyoning někde v Alpách se určitě ptají - kde jsou neoprény, helmy, co to je za šňůrku, za co se to jistí. Na tyto odpovědi však v Gruzii odpověď neznají :-)














Nejvíce mne fascinovala metoda spouštění "napřed", kdy byl dotyčný přivázán za karabinu jako pejsek a Saša ho spouštěl směrem dolů. (vlevo). Těm, kteří byli postiženi gruzínskou vojenskou službou šlo slaňování mnohem lépe než civilkářům nebo nedejbože nevojákům! (vpravo)

Cesta do hor

V nejvyšším bodě vojenské cesty mezi Tbilisi a Kazbegi se „dálnice“ mění na štěrkopískovou cestičku, kde se sotva vyhnou dvě auta. Na mapě však stále můžete vidět honosné označení čtyřproudové "highway" až k ruským hranicím. To nejvyšší místo se jmenuje Guari Pass - průsmyk kříže ve výšce 2379 m n.m. Pod námi se klikatí řeka Těrek (musím používat ten ruský název s odkazem na chuť onoho piva, které opravdu nedoporučuji – myslím, že se dělá z oné vody) širokým údolím. Už jsme minuli také lyžařské středisko Gudauri – největší v Gruzii (rozuměj velké asi jako Pustevny). A šineme si to dolů do údolí, do Kazegi.

Maršrutka zastavuje na obrovském prostranství mezi kopci. Vlevo na podstavci stojí socha vzrostlého muže, Alexandra Kazbegiho, gruzínského Karla Čapka, který se zde narodil. Předemnou fontánka s tygří hlavou a zamnou luxusní hotýlek Stepantsminda (jiný název pro Kazbegi) a také desítky malých krámků prodávajících to samé – minerálku Borjomi, kolu Canada Dry (nerozumím, proč tato značka od stejné korporace nahradila v těchto končinách kompletně Coca-Colu), a pár sladkostí. Prostranství – říkejme tomu parkoviště, je rozbité, kolem projíždějící lady nivy hýří prach všude kolem.

Ale stačí zvednout hlavu k obloze a hned je pozemská nedokonalost zapomenuta. V dáli se tyčí Kazbek, majestátná 5047 m n.m. hora, které místní říkají Mkvintvartsveri – hora sněhu. První nešťastník, který horu navštívil – ač nedobrovolně, byl Prometheus, který ukradl oheň a daroval ho lidstvu, a za trest byl přikován ke skále pod vrcholem Kazbegu. Hned vedle hory je kostel ze 14. století a spolu s horou tak tvoří nerozlučné duo na všech pohlednicích i propagačních materiálech a to už od 19.století (na snímku stará pohlednice).

Jen co se vysoukám z malého mikrobusu vrhne se na mne místňák, že má super nocleh. Říkám, že už nocleh mám zařízený, ale on neodbytně zjišťuje, kdože mu to sebral kšeft. Když ho setřesu, vydávám se směr Horský dům, náš hostýlek, půjčovnu i informace v jednom. Projdu kolem dalších třech obchůdků a pekárny a jsem zde. Vítá mne Vako, ředitel a organizátor všeho, ale hned se loučí. Přijeli holanďané natáčet film a on musí sehnat komparz. Gruzínský mladík odjíždí z rodné vísky, aby bojoval po boku holandské armády v nějaké válce – neskutečný doják podle skutečné události. Ubytuju se a vyrážím na obhlídku vesnice.

Moc krásy nepobrala. Domy jsou staré, neomítnuté, cesty nerovné, zničené, nic nefunguje. Na každém rohu hloučky místních, kteří sedí a klábosí. Každého pozdravím a všichni ochotně odpovídají. Z mnoha krámků si vybírám ty, ve kterých mne napoprvé nechtěli okrást (rozuměj nenasadili turistické ceny) – a proto chodím nakupovat zeleninu k Tatarce a potraviny k Osetince. Gruzínci prostě v mém testu „nákupní košík“ neuspěli. Příště napíšu více o našem projektu.

První obrázky z Kavkazu

Po pěti dnech strávených mezi kavkazskými vesničany v Kazbegi, posílám několik fotografií, abyste si mohli představit, jak to v této horské vísce asi 200 km od Tbilisi vypadá. Vesnice leží ve výšce 1732 m n.m. a k ruským hranicím - tedy k soutěsce Duriali, je to asi 20 km z kopce podél řeky Těrek, ve které mimochodem končí veškeré odpadky ze severní Gruzie. Gruzíni takovýmto způsobem bojují proti imperialistickému Rusku - jde o tzv. odpadkové odstřelování :-)

Počasí v červnu bohužel ještě nedovoluje vyfotit Kazbek (5047 m n.m.) v celé své kráse. V popředí jeden z nejposvátnější kostelů v Gruzii. Na snímku vpravo se můžete podívat, kamže si po práci odskakuji na odpolední procházky.

Vojenská "highway" jak jí říkají Gruzíni, "cesta přátelství" podle Rusů. Ať tak a nebo tak, ani jedna strana nemá pravdu. Dálnice to opravdu není - na snímku řeka Těrek (Tergi po gruzínsky) požírá centimetr po centimetru asfalt, stejně jako se rozpadá přátelství mezi oběmi národy. Hranice mezi oběma zeměmi je už dva roky uzavřena. Vpravo louky nad Kazbegi (další z mých popracovních procházek)

Vpravo můžete vidět "Horský dům" ve kterém máme kancelář, hostel, půjčovnu a informační centrum. Moc turistů zatím nechodí, ale když jsem dnes ráno odjížděl, byznys se pomalu rozjížděl :-) Vlevo vchod do naší kuchyňky a pohled na zahrádku ze které už brzy bude "camping site" pro stany. Doufám :-)

Nejpopulárnějším artiklem naší malé pujčovničky jsou horská kola. Když oželíte, že 50 procent cesty je vždy do kopce, na kole si to tady opravdu užijete. Můžete se jet podívat třeba k prameni (vpravo), ale do Vladikavkazu nedojedete. Hranice je uzavřena. Můžete si na kolech všimnout nálepky People in need, to Míšo (na snímku vpravo) má na kole mnohem "atraktvnější" značku. Jeho kolo se jmenuje Rambo!

Posvátný internet

Gamardžobat. Dneska jsme byli s Bartkem, Sofii a jeji sestrou na víno v luxusní restauraci Caravana a potkali jsme se s prvníma Čechama v Gruzii – Rut, která pracuje pro IOM a jejím přítelem Lubošem, který dělá pro AMO (jaká náhoda, už jsme spolu dělali – jednou mi překládal rozhovor s vůdcem běloruské opozice Milinkevičem – svět je fakt malý). Popili jsme víno, pojedli chačapuri, no prostě pohoda.

Když tak chodí člověk rozkopaným a rozbitým Tbilisi (to neznamená, že to není nádherné město) setkává se s různými zajímavými situacemi. Například, všiml jsem si, že jsem jediný muž ve městě, který chodí v šortkách (ač pod kolena). V módě zde u mužů vládnou černá trička a nebo bílé košile. Dokonce i skejťáci mají jen černé trika, takže se svými oranžovými, světlezelenými a podobně zbarvenými triky vypadám opět – jako exot.

Jednou jsme šli se Sofií a zastavila nás nějaká malá dívenka a začala po mně chtít peníze. Když jsem jí odmítl, chytila mne za nohu a nechtěla pustit. Nakonec jsem jí setřásl (doslova) načež Sofie prohodila: „no jo, cikáni!“ Rozhlédl jsem se po přeplněné ulici plné tmavých Gruzínů a pak na dívenku, která proti nim byla téměř jako čistá blondýnka a uvědomil jsem si, že barva pleti, tak jak jí řešíme u nás, je zde v Gruzii skutečně relativní pojem :-)

Další střet kultur následoval, když jsme se dozvěděli, že nás předběhla francouzská vláda a do školy v Kazbegi zavedla satelitní internet. Přišlo mi to jako dobrá zpráva, protože mohou mít konečně internet všichni a zadarmo, jenže jaké bylo moje překvapení, když mi Vako řekl, že o internet se stará místní pop (něco jako duchovní), který to považuje za něco „posvátného“ a odmítá se o to dělit s ostatními. Vtipné. Mým úkolem teď bude jej přesvědčit, že ta svatá věc bude ku prospěchu všem a nijak na tom nebude tratit. Odjíždím na pár dní do divočiny (rozuměj konečně do Kazbegi!) tak uvidíme jak se věci vyvinou dále.

Kanclík

Abyste viděli v jak útulném domě bydlíme (i když to tak na první pohled možná nevypadá) posílám pár fotografií. Dům je umístěn hned vedle budovy parlamentu, respektive jeho zahrady takže výhled z oken je do koruny stromů. Před vchodem je pěkná dřevěná teráska, jediné co trochu kazí romantický vzhled domu je schodiště, které vypadá jako z nějakého squattu. Pokud chce být někdo z gruzínské graffiti scény m´dní, píše své tega v latince - čímž si sice možná získá respekt svých vrstevníků, nicméně pro nás, kteří latinkou píšeme to vypadá velmi směšně. No představte si kdyby grafiťáci z Prahy psali gruzínským písmem, taky by Vám to připadalo sexy: მთის სახლი

Vchod do starého domu...










Potom stačí zazvonit a ocitnete se na překrásné staré terase...

Na chodbách visí komix pro migranty a v kanceláři je uklizeno...

První den v Tbilisi

Ještě si musím ověřit zda-li kapitán Novotný není jeden z těch přeběhlíků, kteří utekli z pilotování Gripenů do ČSA kvůli lepším prachům. Jiné vysvětlení střemhlavého klesání na letiště v Tbilisi si totiž nedovedu vysvětlit. Jedině, že by zapomněl, že už přistává a na poslední chvíli se to snažil zachránit. Jinak let byl pohodový, gulášek vynikající, co mne překvapilo, že nový airbus byl téměř úplně plný.

Těsně před dosednutím na plochu se dívky kolem mne začaly zuřivě pudrovat a malovat, až je z jejich záchvatu krásy musela krotit letuška. Ve výšce 1700 metrů také vedle mne sedící Gruzínec zjistil, že už tak vysoko dosahuje mobilní signál gruzínského teleoperátora a začal s radostí volat všem známým, že už se blíží na letiště. To už si přede mne usedla taky mladá Němka, která si dávala ještě před přistáním jednu cigaretku. Naštěstí zasáhla letuška ještě dříve než požární hlásič. Prostě lety na Kavkaz jsou mnohem zábavnější než třeba ty z Bruselu. (kdo nečetl jak jsem letěl loni v pátek 13. do Jerevanu, může kouknout zde)

Už jen letmo zmíním jak nás omylem zamkli do tunelu k odbavovací hale a plynně přeskočím k mému řidiči Murasovi, který mne čekal s cedulkou People in Need a v nablýskaném mercedesu převezl až do kanceláře, ve které je taky byt. Muras je jezídský Kurd a svou manželku si ukradl. Dvakrát ji prosil – nechtěla no a tak ji ukradl. Už ho chce. Mají spolu dvě malé dětičky. Jako taxikář vozí televizní hvězdy i novináře opoziční televize. Je rád, že v ulicích jsou v noci policisté, protože jinak prý v Gruzii vládl bordel.

Po vydatném spánku jsem se setkal s prvním členem mise – Sofií. V krátkosti – rodiče chtěli aby byla doktorkou a dobrou klavíristkou (v Gruzii snad všechny dívky hrají na klavír), jí však bavila chemie a tanec. Nakonec vystudovala chemii, práva, ekonomku a turečtinu. Taky stihla založit jednu NGO, pracovat jako ajťák na sportovní univerzitě (sportovci tehdá neuměli zacházet s počítačem). Dost dobře nevím, co tady dělám :-)

Poslední tři roky dělá pro nás. Sdělila mi jak se věci mají, ukázala kde mám co nakupovat a kde nemám, takže jsem už trochu v obraze. Udělala dokonce vyjímku – mluví se mnou ruskoanglicky! Úžasná řeč ! Zítra se konečně setkám s Vakem a Bartkem! Stěžejními lidmi se kterými budeme měnit svět! :-) Vy se snad o tom dočtete i v tomto blogu…Jen vydržet!