Pravidla gruzínského silničního provozu

Dnes Vám chci povědět pár storek z podkavkazí. V Tbilisi mají obchody, které obřími neonovými nápisy hlásají, že nejsou jako na západě 24/7 ale, že mají otevřeno 24/24!!!

Když řídím naší Ladu Nivu ulicemi centrálního Tbilisi, probouzí se ve mne doposud nepoznaná divokost a velmi rychle se přizpůsobuji gruzínskému stylu jízdy. Jen pro objasnění - jde o to, že:

1. tři středové pruhy na čtyřproudové silnici jsou zásadně od toho, aby bílá přerušovaná čára vedla pokud možno co nejpřesněji pod středem vozidla - tedy asi v místě pod řadící pákou.
2. nejvyužívanější součástí gruzínských vozidel je klakson. Ten se využívá pokud možno nepřetržitým přerušovaným tónem, zvláště potřebujete-li se na křižovatce - když svítí červená - prodrati co nejvíce kupředu mezi stojícími vozidly.
3. gruzínští řidiči jsou velmi solidární. svítíte-li během mlhy, šera, deště, sněhu nebo dokonce za jasného dne - protijedoucí vozidla vás během chvíle divokým blikáním upozorní, že máte určitě omylem zapnuta světla!
4. nemusíte míti obavy při přejíždění přechodů pro chodce neboť zelená pro chodce znamená pouze doporučení, že mají o 20 procent větší šanci přežít přechod ulice bez úhony. pro pobavení lze zvláště v těchto momentech přidávati plyn a chodci komicky poskakují mezi jedoucími auty
   
5. nadlidským úkolem je případná koupě cestovních pásů. Na rozdil od Uzbekistánu, kde tamní řidiči ze svých Fiatů pásy odmontovávají a prodávají, v Gruzii je podle evropských standardů zvykem pasy ve voze míti.
6. policejní složky jezdí v nových Oktáviích a blikají. V případě nejasností v běhu silničního provozu policista z vozu vezme malý mikrofon a přes megafón přímo za jízdy pořvává na řidiče před ním. Na rozdíl od takzvaných rozvinutých zemí se v Gruzii zřídkakdy stane, že policista nějaké vozidlo zastaví a pokutuje. Zdejší složky neomezují svobodu řidičů. Zvláště adrenalínovým sportem je předjíždění policejních aut během různých dopravních situací - přes plnou čáru, v obci, na křižovatce na červenou, v zácpě a podobně.
7. nejnebezpečnějším prvkem dopravy v Gruzii jsou takzvaní řidiči maršrutek, neboli minibusů. Z morálního statusu mají přednost i před řidiči nabouchaných luxusních vozidel, kteří ví, že střet s maršrutkou znamená velké problémy. Minibusy totíž vozí až dvacet lidí a problémy s případným zraněným mohou proto nastat při střetu z jakékoliv strany. Opravit starý Ford Tranzit je také v Gruzii mnohem jednodušší než opravit Audi A8 či zde oblíbený Hummer.
   
8. inovativním prvkem v gruzínské dopravě je tzv. couvání proti proudu (automobilů). Z důvodu vysoce rozvinuté infrastruktury v Tbilisi totiž řidiči pokud minou odbočku z víceproudových silnic, musejí pokračovat mnoho kilometrů než se dostanou zpět na jimi potřebný úsek. Tento problém se řeší couváním v "protisměru". Vozidlo couvá a zároveň kličkuje mezi projíždějícími vozidly až na potřebné místo.
9. největšími nepříteli gruzínských řidičů jsou tzv. "vysávači benzínu." Už i nám se stalo to, co zde v Tbilisi téměř každému. Příjdete ráno k vozidlu a ouha - nenastartujete. Někdo Vám totiž v noci vysál benzín z nádrže. Gruzínci proto zásadně na ježdění nekupují plnou nádrž.
10. z důvodů špatných vzdělávacích zařízení místním řidičům nikdo nevysvětlil, k čemu slouží směrové světla - tzv. blinkry. Ty řidiči využívají libovolně aniž by po jejich zapnutí odbočili na první, druhé nebo třetí křižovatce v pořadí. Ke změně směrového pruhu totiž slouží hlavně klakson, který velmi úspěšně nahrazuje blinkry.
    

Kavkazské střípky 1

Dnes nebudu nic psát a nebudu Vás tak zatěžovat svými plky. A proto jsem připravil takové kavkazské střípky - fotky, které nemají žádný hlubší význam většinou :-)









Vlevo: Naše prasátko v Tkibuli, Vpravo: Cypoviny v Černém moři











Navštívili mne v Tbilisi také tito tři milí lidičkové z Ostravy... Neznáte je náhodou někdo? :-D Vlevo Dan před spaním studuje deset let starý cesopis. To Ozzy se před spaním muchluje











Vpravo panoráma Tbilisi a v levo restaurace v Batumi. Určitě je Vám tam něco povědomého :-)










Bidzina Ivanishvili, nejbohatší Gruzín si postavil pěkný domeček nad městem. Bidzina si nakra... totiž vydělal během divokého rozpadu Sovětského svazu. Devadesátdevět procent Gruzínů však žije v domech jako ten vpravo a Bidzinovo sídlo jako z Jamese Bonda vidí jen, když vzhlédnou do oblak

Adžarské chačapuri

Dnes Vám posílám nějaké fotografie z našeho víkendového výletu do Batumi. Batumi je trochu jiná Gruzie. Město leží v bývalé další separatistické republice - Adjarii, jen několik kilometrů od tureckých hranic. Po revoluci růží v roce 2004 tato malá republika, jejiž většina obyvatel jsou muslimové, se však vrátila zpět do náruče matky Gruzie jako Adjarská autonomní republika.

Zkorumpovaný vládce Aslan Abašidze zmizel i se svými miliony do Moskvy a město mohlo začít vzkvétat. Rozdíl oproti Gruzii je enormní. Nádherné široké cesty, barevné domy, bulváry, bary, dokonce bruslařský stadión jen pár metrů od pláže. Překvapivě i okolí centra není tak schátralé, jako třeba Tbilisi.

Luxusní restaurace nabízejí skvělé dobroty, jako třeba adžarské chačapuri se syrovým vajíčkem za přijatelné ceny (oběd pro tři stál asi 400 korun, ale to byly samé dobrotky a nemohli jsme to ani dojíst). Zdejší jídla se totiž neskládají jen z jednoho pokrmu, nýbrž pěti a více různých jídel a vy jenom zobete co vám nejvíce zachutná.

Mým oblíbeným pokrmem je Čašušuli - maso v omáčce vzdáleně připomínající guláš s čerstvými bylinkami...mňam. K tomu výborný baklažán, salát z jablek a oříšků, žampiony, šašlík, plněný kotlet a samozřejmě nesmělo chybět chačapuri a české pivo.

Během našeho víkendového pobytu jsme byli také na skok v Turecku, kde nás Čechy mají letos v létě obzvláště rádi! Nemusel jsem v Turecku platit vůbec za nic, kolik já tam čajů vypil - stačilo jedno magické slůvko - EURO :-) Oproti zamračeným Gruzínům Turci vypadají jak kdyby všichni na něčem jeli.

Každý kdo chce v Gruzii pracovat musí pravidelně ze země odjíždět, aby nemusel platit za vízum. Možností moc není - hranice s Ruskem zavřená, s Abcházií i Jižní Osetií taky, víza do Ázerbajdžánu stojí šílené peníze a do Arménie už taky podražilo na 50 dolarů. Nejjednodušší proto je vyrazit k nám do Evropy, do Unie, do Turecka! :-)

Na závěr ještě dva příklady aneb jak se liší Turek od Gruzína. Přijdu v Turecku za taxikářem, ať nás odveze na 10 km vzdálené hranice, že mu dáme 20 lir (asi 280 kč) - místo aby nás odvez a vydělal si aspoň 5 lir, odvedl nás na minibus a šel si sednout zpět do čajovny za chlapama. (Mimochodem, nepotkali jsme venku v Hopě ani jednu ženu).

A druhý příklad. Přijdu v Batumi na nádraží, že chci lístek na vlak do Tbilisi. Nemáme, odpoví prodavačka. "Opravdu ne?" "Ne." "Ani první třídu? Nebo lůžkový?" "Ne." "Takže je úplně vyprodáno?" Ne, ale mám už jen jeden lístek na plackartnyj (lehátko)" "No a to mi ho nemůžete prodat?" "No můžu." Tak já si ho koupím" "15 lari"...prostě pravidlo číslo jedna - Když Vám někdo v Gruzii řekne NE, nezoufejte, jeětě není nic ztraceno...

Gruzínské Kosovo

Když minulý týden vybuchly první bomby v Abcházii - separatistické republice na severozápadě Gruzie a zabily jednoho člověka, rozhodl jsem se, že se vyrazím na hranici taky podívat a napsat nějakou reportáž. Do Abcházie od července přestali pouštět, hranice byla uzavřena, tak jsem chtěl alespoň na hranici. Když jsem ve středu dorazil do Zugdidi (město u hranice), ještě jsem nevěděl, že vybuchla další, třetí bomba u blogpostu ruských mírových sil, které střeží línii mezi Gruzínci a Abcházci. Ta naštěstí nikoho nezabila, přesto moc pozitivní nálady do mé cesty na hranici nepřinesla.

Na gruzínské straně řeky Inguri, která odděluje Gruzii od Abcházie, nejsou vojáci, ale policisté. Dva. Proč by měli Gruzíni střežit své "vnitrozemí". Abcházie podle nich samozřejmě patří jim. Přesto gruzínský policista řekl důrazně "Ne" - na hranice Vás nepustím. Ale já už jsem v Gruzii delší dobu, takže vím, že gruzínské "Ne" neznamená ne, ale pouze "ne...chce se mi". Následuje promasírovávání policistova ega, rozhovor na téma národní jednoty, případně poprosit a policista si náhle začne připadat důležitý. Následuje jeden telefonát, druhý a je to tady - můžete projít, ale napište mi do sešitu, že za Vás neneseme žádnou zodpovědnost.

Když jsem sepisoval román do policistova sešitku, projela kolem hlídka OSN složená z tří Evropanů a jednoho sympatického gruzínského tlumočníka a oznámila, že není dobré fotit v okolí vojenských oběktů. Přesto jsme si popřáli vzájemně hodně štěstí a já vyrazil na autobus (sponzorovaný OSN) který jede na "druhou stranu" mostu a je sponzorován OSN, takže jde o jediný bus v Gruzii, který je zdarma. Přesto jsem se moc nesmál a spíše jen seděl a poslouchal rozhovory gruzínů, kteří se vraceli domů do Abcházie. Jenže pustí je?

Míjíme jeden z blokpostů ruských mírotvůrců, přejíždíme most, další základna Rusů a konečně vidím zelenou vlajku na vysokém stožáru (rozuměj, aby šel vidět i z Gruzie). Vystupuji a hovořím s pár lidmi, kteří zoufale sedí. Nemají propusk, domů je nepustí. Vcházím do koridoru obvážaného ostnatým drátem a potkávám prvního abcházského pohraničníka. Říkám co chci a on volá náčelníka celé celnice. V tmavězelené uniformě přichází elegantní, upravený čtyřicátník, vypadající oproti rozevlátým gruzínským policistům na druhé straně mostu mnohem seriozněji a zodpovědněji.

Nasazuji diplomatickou nótu - dobrý den, píšu článek o uzavření hranice. Rád bych si vyfotil hranici. Nechci však fotit vojenské objekty. Stačí mi stožár s vlajkou. Prostě, co řeknete, to vyfotím. Chci ať lidé v Evropě vidí také něco z "druhé strany". Reakce je však chladná. Teroristické útoky asi Abcházce skutečně zaskočili. Velitel říká, že nepřipadá v úvahu a ať se vrátím zpět do autobusu než budou problémy. Ještě jsem se ho chtěl přesvědčit, ale byl neoblomný. Vrátil jsem se tedy oploceným koridorem zpět do autobusu a nadával si, že jsem ztratil 500 korun za lístky na tohle debilní místo a stejně nic nemám.

Pak jsem ale vytáhl foťák a využil úkrytu autobusu a začal fotit tajně. Najednou jsem si všiml, že k autobusu přichází velitel. A sakra, budou problémy. Začal jsem rychle mazat snímky z foťáku. Asi mne viděl. Náčelník vešel do autobusu a já už si říkal, že se podívám do Suchumi na policejní stanici. Jenže jak gruzínci, tak abcházci jsou dostatečně hrdí. Náčelníka nezajímají fotky, chtěl jen vědět, co se o Abcházii píše, stěžoval si na Poláky, na Němce, na Gruzíny. Když odešel, měl už jsem málo času opět něco vyfotit, takže jsem všechny ty super fotky smazal zbytečně.

Zpět na gruzínské straně se ke mně seběhli všichni ti "přísní" Gruzíni a začali vyzvídat. Tak co tam? Nezavřeli tě? Nezavřeli, byli docela milí. A já naivní. Cestou zpět do Zugdidi přemýšlím o historických kořenech Abcházie, která v dějinách byla samostatnou zemí a za současnými problémy stojí - jako u všeho tady na Kavkaze - Sovětský svaz. Protože stejně jako arménský Karabach včleněný nesmyslně do Ázerbajdžánu, proč bychom měli Abcházii násilně včleněnou do Gruzie brát jinak. A co Čečensko? Je to těžké, nevím o tom hodně, tak nemohu soudit, ale selský rozum občas používám.

Reportáž, kterou jsem z hranice napsal si můžete přečíst ZDE

A jedna novinka z pondělka. Při páteční přestřelce v další separatistické gruzínské republice Jižní Osetii, zemřeli také dva lidé. A taky, dnes vybuchla další bomba v restauraci nedaleko hranice v Abcházii. Zabila čtyři lidi a další dva zabila. Mezi mrtvými byl také údajně tlumočník OSN a já si jen tak pro sebe přemýšlím, jestli to byl ten, se kterým jsem si ještě ve středu povídal a nebo někdo jiný. Jo, určitě to byl někdo jiný...

V Tkibuli

Tbilisi, Kazbegi, Birtvisi…a teď Tkibuli. Určitě někdo z Vás má v hlavě zmatek a ptá se – kde to sakra zase je? Vězte tedy, že Tkibuli je městečko na západě Gruzie, kde má Člověk v tísni jednu ze svých misi. Existuje zde business centrum, které poskytuje malé granty začínajícím podnikatelům.

Přijel jsem zde vypomoct na pár dní, protože stále čekám, až budu moct začít „svůj“ projekt v Kazbegi (viz níže). Dnes jsem tedy objížděl dílny a dílničky a fotil a mluvil s podnikateli, kteří grant obdrželi. Tkibuli je jedním z mála měst na planetě, kde před obecním úřadem stojí v nadživotní velikosti socha Stalina. Vybrat si k podporování malých kapitalistů lepší místo prostě nešlo. Byli jsme u dívky-návrhářky, která navrhuje (na snímku) a šije vše – od školních uniforem, přes obleky tanečních souborů až po gruzínské tradiční oděvy.

Byli jsme u chlapíka, který dělá plastová okna a dveře, u týpka, kterému se říká Underground – od něj je také basa na obrázku, který si otevírá kafé s názvem „Face“. Další týpek opravuje mobily. Je zde také „Farmářův dům“ který za symbolický poplatek půjčuje farmářům traktory a radí se zemědělskými otázkami. Samozřejmostí už jsou také kurzy angličtiny, počítačové gramotnosti a internetová kavárna.

Jeli jsme taky nakupovat velkou pilu jednomu chlapíkovi, který vyrábí nábytek. Cestou zpět jsme se zastavili také v nejposvátnějším – a jednom z nejkrásnějších církevních komplexů v Gruzii – v Gelati (na snímku). Jde o komplex kostelů, klášterů a univerzity z 11.století.

Na první přečtení Vás asi ten mikrogramový systém moc nezaujal, chtěl bych ale zdůraznit jednu věc. Tkibuli je odlehlé město s obří sochou Stalina, jak jsem již zmínil. Běžně tady 4x v týdnu neteče voda, 2x denně na několik hodin nejde proud, povodně minulý týden smetly několik domů, pole, dokonce i cestu, dnes přestala jít i mobilní síť. Nikdo tady nemá práci a ten kdo má, dostává asi 1700 korun měsíčně. Rozjet tady byznys prostě bez pomoci nedokáže vůbec nikdo.

PS: Večer jsem zakončil v restauraci New Gelati, kam mne pozval na večeři jeden místní gruzín - slavil koupi nové pily :-) - takže jsme jedli kukuřičné placky se sýrem, salát, chačapuri, pstruh, šašlik a pilo se bílé víno. K jídlu nám hrála gruzínská muzika, byla asi dobrá, protože za chvíli tu jejich "lezginku" která se jmenuje jinak ale vypadá podobně, tancovali všichni okolo. Kurňa to jsem se najed...no super den opět :-)

Můj pracovní den

Tak máme červenec! Dnes využiji mé přítomnosti v Tbilisi a popíši Vám, jak vypadá můj pracovní den. Protože stále čekáme na peníze z Polska, nemůžeme vlastně projekt naplno rozjet. V Kazbegi jsme již prohlédli místa, která budeme rekonstruovat, ale většinu času teď trávím nad propagací našeho Horského domu.

Třeba dnes obepisuji turistické weby s informacemi o našem domě a službách, které nabízíme. Pomocí jedné polské dobrovolnice děláme seznam polských turistických webů. Kamarádka z Vilniusu mi zase pomáhá s propagací v Litvě. Jak možná víte, pro Litvu a Polsko je Gruzie prioritní zemí. Jak mi včera řekla jedna polská dobrovolnice, pro Polsko je důležité ukázat, že podporuje ty, kteří jsou proti Rusku. Stejně negativní konotace vůči Rusku můžeme vidět také v pobaltských zemích a proto i ty pomáhají v Gruzii, kde mohou.

Dnes vyjíždíme s Bartkem do Tkibuli, kde vede Člověk v tísni projekt podpory malých podnikatelů. Budu fotit a dokumentovat a pak o tom napíšu článek. Zítra se také pojedu podívat k abcházským hranicím. Tato separatistická republika totiž dnes uzavřela s Gruzií hranice, kvůli čtyřem bombovým útokům v Suchumi. Umírali i lidé a separatistická vláda podezřívá z útoků gruzínskou menšinu. Chtěl bych o tom napsat článek.

Až se vrátím za pár dní do Tbilisi, musím se setkat s jedním místním německým občanem a promluvit si o našem případném členství v gruzínské turistické asociaci GTA. To členství stojí stovky dolarů a nevím co by nám to mělo přinést. Dalším mým úkolem je oživit internetové stránky Člověka v tísni v Gruzii, doplnit fotky a podobně. Rád bych vylepšil také stránky našeho Horského domu, ale to bez pomoci Deena - jednoho super webdesignéra, nezvládnu. Jakmile však přijdou peníze, tak se má práce úplně změní a můj pracovní den bude zase jiný. A to se mi tady v Gruzii líbí. Že práce je pořád jiná.

A na závěr ještě jedna nepracovní věc. Včera jsme byli u Luboše a Ruth - dvou Čechů, kteří mají krásný byt s obrovským balkónem a výhledem na celé Tbilisi. Koukali jsme na super argentínský film Historias Minimas - road movie o cestě stařečka s Gore-texovými botami za svým psem. Během filmu jsem vypil dvě lahve Saperavi (místní červené víno) a pak jsem si cestou domů povídal s taxikářem o Škodovkách načež se na mně všichni dívali jak na blázna, protože tady - narozdíl od jiných zemí na východě - se s taxikáři zásadně nemluví.

PS: Včera jsem byl dát vyprat prádlo do jedné nedaleké nemocnice - public laundry tady neexistuje - no a stálo mne to 20 lari - tedy 210 korun :-) Od teď si už budu prát sám!