Barents.pl - Nowe Biuro Aktywnych Podróży z Wrocławia

Polecam państwu biuro podróży Barents.pl bo ma ciekawe wycieczki i te są robione w stylu zrownoważonej turystyki Program tworzony jest tak, by mogła z niego w pełni skorzystać każda osoba, która choć odrobinę jest sprawna fizycznie.  







Wycieczki do Gruzji:

• Jeszcze bliżej Kaukazu – trekking w Swanetii - to jest wycieczka trekkingowa 
• Swanetia na rowerze (do serca Gruzji) - wyprawy rowerowe
• Armenia – przyroda i historia świętego kraju u podnóża Araratu (+Karabach i Tbilisi)
• Trekking w Tuszetii i Chewsuretii (możliwość wejścia na Kazbek) - wyjscie na Kazbek
• Gruzja i Armenia: To co najlepsze z Kaukazu - wycieczka objazdowa

Nějací lidi taky

Jak jsem si nedávno prohlížel tento blog, zjístil jsem, že velmi převažují snímky přírody, hor a památek nad fotkami lidí. A to tak být nemůže! Nedávno jsme se přestěhovali do nového bytu v Tbilisi a pozvali jsme při této příležitosti pár přátel z celé Gruzie. Ty tři sudičky vlevo jsou Kasia, Sofia a Iwonka, všechny pracující pro Člověka v tísni. Kasia a Iwonka jsou dobrovolnice v Tkibuli a Sofia pracuje v Tbilisi.

Muraz je jezidský kurd a taky náš řidič. Pozval mne na svadbu jednoho z jeho rodinných příbuzných a bylo to opravdu úžasné, takže se brzy můžete těšit na snímky z pravé jezidské svatby. Vpravo je Kristína, Gruzínka učící se česky a pracující pro Člověka v tísni v Tkibuli. To rozmazané je naše Iluvia, kočka, kterou jsme našli a už neztratili :-)

Bartek (vlevo) je z Wroclawi a pracuje jako vedoucí pobočky Člověka v tísni v Tkibuli. Vpravo Sofia s Vakem, místním koordinátorem a mým nejbližším spolupracovníkem z Kazbegi.

Jak je vidět, podávala se chutná večeře :-) (vlevo). Vpravo moje maličkost s naším tbiliským zaměstnancem Lashou, který je jedním z mála gruzínských rockerů a hlavně metalistů :-)

Sofia, Giorgi a Bartek na snímcích zleva. Giorgi je náš psycholog, který vedl kemp pro děti uprchlíků v Ureki, o kterém jsem již psali. A nebo ne?

Arménské razítko

Každých devadesát dní musí Evropan bez víza opustit Gruzii, aby si takto legalizoval svůj další pobyt v zemi. Zatímco minule jsem si za svou únikovou destinaci zvolil Turecko, čerstvě po tom, co čeští fotbalisté ve čtvrtfinále Eura dostali od Turků tři góly za 5 minut a jeli domů, tentokrát jsem si zvolil Arménii, neboli Hayastán.

Arménie je nádherná země, trochu jiná než Gruzie. Hlavě mentalitou lidí. Arméni spolu eustále diskutují, vtipkují, a to i neznámí lidé v minibusech, obchodech nebo prostě jen tak na ulici. Taky mi příjdou pohostinější než Gruzíni - ve smyslu k turistovi. Mně, ač nejsem holka, neustále někdo na něco zval, vykládal mi něco, ukazoval, no byla to legrace. Arménie je také země starých kostelů, Arméni totiž jako první stále existující stát na světě přijali křesťanství a to jsou některé z kostelů, které se začaly budovat už v 10. století (vlevo Noravank, v pravo potom Haghpat).

Noravank (vlevo) je nejhezčí při západu slunce. V údolí kde leží se nachází také jeskyně, které obývali pravěcí lidé. Speciálně, pro některé své kamarádky proto publikuji tuto fotku vpravo, aby viděly, že v Arménii se taky "kope"! :-) Ano, pro Armény je velmi důležité, kopat se v zemi a hledat historické ostatky, neboť podle legendy Noe se svou archou přistáli na Araratu a odtud odešla jedna větev do Evropy a druhá do Afriky. Ararat sice momentálně geopoliticky leží v Turecku, ale z historického i právního hlediska to má být hora Arménská. Každopádně, je to hora nádherná.

Ne všechno v Arménii je krásné a ideální jako klášter Haghpat (chráněný UNESCO). Jen nedaleko od něj se rozprostírá hornické městečko Alaverdi ve kterém sovětští soudruzi postavili tuto továrnu, která dýmí bez ustání na vesničky položené výše v údolí (rozuměj na úrovni toho komínu). Soudruzi také postavili do těch vesniček lanovku, no představte si, že byste takovou dráhou jezdili do práce každý den. Nádhera, ne?

Ti z Vás, kteří mají slabost pro cestování po Hedvábné stezce (tak jako já) si v Arménii nesmí ujít návštěvu Selimovy karavanseraje (2400 m n.m.) kde se zastavovaly koně a velbloudi vezoucí zboží z Evropy do Asie a naopak. Selim je nejzachovalejší a nejhezščí karavanseraj na celém Kavkaze.

A na závěr trochu poetiky. Tento zapadlý klášter Shativank, je známý hlavně tím, že se tady obětují zvířata a to i do dnešních dob. Jedné takovéto rituální vraždě jsem byl dokonce přítomen, nesměl jsem však fotit. Muž s ovcí obejde třikrát kostel a pak jí přímo pod křížem podřeže krk, pověsí na háky a potom maso rozdá sousedům a všem okolo. Pozvání na barbeque s ovcí, se kterou jsem si před smrtí chvíli povídal jsem zdvořile odmítl :-)

Do Kachetie. Za vínem!

Říjen je v Gruzii specifický měsíc. Kromě toho, že je mnohem lepší počasí než v září, musím to zaťukat, ale spíše je srpen než říjen, alespoň poslední dva týdny. Taky do Gruzie přijíždějí různí pozorovatelé ptáků, protože je sezóna tzv. birdwatcherů. Je třeba podotknout, že je na co se dívat! Nad hlavami Vám létají hejna orlů, supů. různých jiných obřích dravců s rozpětím křídel až tři metry. Těla mají buď jasně bílé, nebo oranžové, stejně, jako je teď v horách zbarvená tráva. No ale to stále není v Gruzii to nejpodstatnější! V řijnu se totiž také sklízí slavné gruzínské víno!











A já jsem samozřejmě nemohl nebýt přitom! :-) Vyrazil jsem do země vín zaslíbené - Kachetie. Telianské údolí leží mezi hradbami Kavkazu a ázerbajdžánskými dolinami, proto je to země opravdu vhodná k pěstování vína. Jak už to tak bývá, vyzkoušel jsem si také zběr této lahodné plodiny. V pravo je klášter Alaverdi, nejvyšší středověký kostel na celém Kavkaze. Hádejte, co mají tamní mniši ve sklepeních? Správně, víno!










Telianské údolí je skutečně malebné. Jednou z nejlepších odrůd je zde Saperavi, červené víno vynikající chuti (ale to není to na obrázku - to je bílé). Mimochodem víno se v Kachetii pěstovalo už hodně dávno a proto se oblasti říká Kolébka vína.










Čerstvé archeologické nálezy u jednoho ze starých chrámových komplexů - jedná se o středověkou univerzitu v Ikalto. Zde se učili mniši a studenti dělat víno, které pak popíjeli a filozofovali - neoplatonská škola. Víno je opravdu jeden z nejlepších darů, jaký z Gruzie můžete dovézt. A taky že dovezu! :-)










Cestou z Kachetie, u ázerbajdžánských hranic se nachází chrámový komplex Davit Gareja. Ten je specifický v tom, že mniši žili v upravených jeskyních. Neměli zde život moc lehký, například můj oblíbeny Tamerlán tady jednou vtrhl a všechny je povraždil - bylo jich asi 6000. Teď jich tady žije asi 10 nebo 20 a pokud tady nevtrhne Alijev nebo Putin tak budou žít docela v klidu.











Dalším typickým příkladem gruzínské nátury je městečko Sighnaghi uprostřed Kachetie. Prezident do tohoto městečka nacpal miliony dolarů, aby z něj udělal výkladní skříň pro turisty i gruzíny. V reálu to vypadá tak, že městečko je opravdu nádherné - spíše připomíná Toskánsko než Gruzii. Ale ulice jsou prázdné, všechno to působí tak nějak uměle. Každopádně, každý, kdo žije v Gruzii delší dobu a má už jí plné zuby - pro toho je Sighnaghi balzám :-)

Procházka světem neznámých jeskyní

Jak už jsem uvedl dříve, součástí mé práce není jen pracovat na vlastním projektu, ale také pomáhat s medializací projektům ostatním. Byl jsem proto mými milými přáteli z Tkibuli pozván, abych se zůčastnil expedice, která měla za cíl prozkoumat komplex jeskyň nedaleko Tkibuli, přesněji 10 km od slavného chrámového a středověkého univerzitního komplexu v Gelati.

Jeskynní komplex je uzavřen v úzkém zalesňeném údolí, obklopeném ze tří stran strmými svahy. Naším cílem nebylo lézt hluboko do útrob země, ale naopak hledat trasy, které běžný turista dokáže zvládnout (běžným turistou je myšleno takový pološílenec jako my - tedy jako vy :-) ) Jeskyně jsou to opravdu úchvatné.

Tudy snad jednou povede turistická značka Klubu českých (gruzínských) turistů. Snad už příští rok. Myslím, že se turisti mají na co těšit.











Jeden (vlastně dva) z highlightů mé pouti jeskyněmi. Obří neporušený kamenný most a úchvatná průvodkyně podzemním světem temnoty :-)











Vpravo obří krápník s názvem dikobraz. Vlevo si řeka vymlela cestu prostě přímo skrze kameny. Byl to pěkný výlet, tak až budete v Gruzii, nezapomeňte vyrazit do tkibulských jeskyní :-)

Cesta vzhůru (na Kazbek)

Pracuju na rozvoji turistiky v regionu Kazbegi a vlastně jsem ještě za ty tři měsíce nenavštívil hlavní atrakci regionu - Kazbek, neboli Mkinvartsveri - 5047 metrů vysoký vulkán, kterému místní říkají prostě Hora sněhu. Protože to však žádný normální cizinec nevysloví, říká se ji Kazbek. Protože se blíží zima - a tady v horách je to velmi znatelné - využil jsem jedné z posledních příležitostí a s jedním švédským kolegou, který pracuje pro OSN v Abcházii a s partou Gruzínů, jsme vyrazili hore.

Cesta je to dlouhá, celkem trvá čtyři dny. První den se vychází z Kazbegi (asi 1700 m n.m.) kolem kostela Tsminda Sameba (asi 2400 m n.m.) až k ledovci Ortsveri (asi 3200 m. n.m.). Nocuje se potom ve staré Meteostanici (asi 3700 m n.m.), kterou jeden náš kamarád Auto Gurgenidze alespoň z jedné strany trochu zkrášlil (dole vpravo).

Vlevo kazbecká "skvadraazura". Zprava: Shako - velkopodnikatel s ovcemi z regionu Rustavi, Ragnar - švédský vojenský pozorovatel OSN v Abcházii, Armazi - náš cholerický průvodce z Kazbegi a já. V pravo relaxace před meteostanicí ve 3700 m n.m.

Druhý den se provádí aklimatizační výstup nad 4000 metrů. My jsme zvolili krátkou a příjemnou procházku k malému kostelíku ve výšce 4100 metrů (dole vlevo) Třetí den se poté stoupá k vrcholu, nám však počasí nepřálo. Museli jsme tedy výstup odložit a tak jsme se přes den bavili lozením po ledovci (dole vpravo - o tom napíšu více v přístí samostatné kapitole)

Čtvrtý den jsme vstali ve 3 ráno, počasí bylo nádherné, svítily hvězdy, nefoukal vítr, bylo až neuvěřitelně teplo. Dali jsme si čaj na zahřátí, kafe na probuzení a čínskou polévku, abychom měli před šestnáctihodinovým výstupem něco v žaludku. Cesta vede nejprve po moréně ledovce Ortsviri a poté se stáčí na plato Maili (asi 4400 m n.m.). Pak už vychazí sluníčko a z pohodové procházky se stává neuvěřitelná dřina. Hodinu po hodině se stoupá ve zledovatělém sněhu strmě do kopce, stoupá a stoupá.

Objevují se krásné výhledy na celý západní i východní hřeben celého Velkého Kavkazu. No a pak jsem uviděl dokonce v dálce dva zasněžené kopce vypadající jako krásné prsa! To musel být jedině Elbrus (5642 m n.m.) – tak jsem zavzpomínal na rok 2002, kdy jsem se za jeden den dokázal doplazit nahoru, dolů, sníst šašlik, popít vodky, zpívat s jedním ukrajincem a balit jednu zrzavou krátkovlasou Rusku. J No ale příjemné vzpomínky nahle vystřídal mrazivý pocit v prstech na noze, na ruce, na ramenou, na zádech, na nohách i na tváři...wtf co se to děje?










Na platu jen pár desítek metrů pod vrcholem prostě už brutálně foukalo. Chvílema se to nedalo vydržet, museli jsme zabodávat cepíny do sněhu a držet se jich jen co se dalo. Jen pár desítek merů nad námi přelétávaly se šílenou rychlostí mraky, byla to neuvěřitelná podívaná. Nakonec jsme se doplazili (opravdu doslova a do písmene!) až na vrchol. No bylo to tam úžasné, už proto, že jsem se nikdy nesetkal s tak šíleným větrem. Proti tomuhle jsou špicberské letní větříky úplným vánkem. Takže foto – ostentativně vyhodit gruzínskou vlajku po směru větru na ruské území a vyrazit honem dolů.

Jenže to nebyl patálijím vůbec konec. Z ničeho nic, vůbec nevím odkud (ale asi z Gruzie) se přihnaly mraky a najednou nebylo vůbec nic vidět! Začali jsme stoupat z toho prudkého kopce a musím říct, že to v té sněhové vánici bylo dost o hubu. No ale nakonec jsme to s pár hádkama o tom, kudy asi máme jít přežili a dorazili zpět k ledovci. Tam už mraky zase zmizely a vysvitlo sluníčko! Musím bez nějakého machrovství říct, že vyhýbat se ledovcovým trhlinám za svitu sluníčka byla úplná pohoda proti klesání z vrcholu za nesnesitelného větru a sněhové vánice.

Takže jsme přežili 12.9.2008 kolem 12 hodin jsme byli na Kazbeku (5047 m n.m.) a cesta tam a zpět nám trvala celkem 15 hodin. Takže příště Ušba nebo Škhara, ale neříkejte to radši u nás doma :-)

Nejhezčí záchodky na Kavkaze

Válka v Gruzii prozatím skončila. Sem tam se někde po gruzínském území pohybuje pár ruských vojáků, ale situace je nyní klidnější, země je bezpečná (až na opravdu několik míst u Jižní Osetie). Kromě toho, že někteří z nás stále pracují na zařizování posttraumatických kempů pro děti uprchlíků, na které budou použity také finance ze sbírky SOS Gruzie, my ostatní jsme se vrátili ke svým rozvojovým projektům.

Budovat něco v Gruzii je docela obtížné. Budovat potom něco v Kazbegi, historickém městečku vysoko na Kavkaze, jen kousek od hranice s Ruskem je potom ještě těžší. Jen pro objasnění zde uvedu pár obtíží, spojených například se stavbou veřejných toalet. Ty mají sloužit hlavně pro autobusové zájezdy a jiné turisty, vždy zoufale poletujících od stromku ke stromku a od domku k domku.

Když před několika lety místní administrativa vybudovala veřejné záchodky, netrvalo dlouho a zmizely zrcadla, umyvadla, jiné části a dokonce i vodovodní trubky. Okolí postupně bylo zaházeno odpadky – místní hrdí kavkazané totiž odmítají platit 11 korun měsíčně za pravidelný odvoz. „Neplatili jsme to 40 let, proč bychom to měli platit teď,“ zní jejich argument. Jako důkaz o rozšířenosti tohoto názoru slouží například řečiště místního toku Těrek.

Objevují se však také argumenty, že odpadky vyhazovanými do řeky, které jsou následně odplaveny do Ruska, místní lidé po svém bojují proti ruské invazi do Gruzie.

Ale zpět ke stavbě záchodků. Místo znečištěné a zaházené odpadem je nutné nejprve vyčistit. S prosbou u místních hasičů, aby vzali své vozidlo a zacpané toalety pořádně propáchi jsme neuspěli. „Jsme přece hasiči, jsme tady od toho, abychom hasili požáry a ne čistili toalety,“ zněl neústupně argument záchranářů. Protože další hasičský sbor je odsud asi 100 km, bylo potřeba najmout někoho, kdo toalety vyčistí „ručně“.

Jenže nikdo takový se v našem městečku nenajde. Kdyby se totiž rozkřiklo, že hrdý kavkazan čistí záchod, měl by to na talíři celý život nejen on, ale také jeho synové a dcery, vnukové a vnučky a z generace na generaci by na jeho rodině seděl ohavný přídomek. Bylo proto potřeba dopravit někoho z jiného – ne tak hrdého, regionu, jakým je Kavkaz. Tím místem je Tbilisi, o tom člověku Vám však nemohu napsat více. Mimochodem, pro jistotu pracoval v noci.

Záchody jsou tedy vyčištěny. Je potřeba najít dělníky, kteří provedou rekonstrukci. Další téměř neřešitelný úkol je totiž najít kvalifikované dělníky v městečku s 80 ti procentní nezaměstnaností, kteří by pracovali za částku nižší, než je 500 korun denně. Pro srovnání měsíční důchod se zde pohybuje okolo 800 korun měsíčně, plat učitelky na státní škole potom nepřevyšuje 4000 korun měsíčně.

Nakonec, ale vše dobře dopadlo, záchodky stojí, pomaloval nám je dokonce jeden z nejlepších současných gruzínských malířů Georgi Mascharashvilli, řečený „Maschar“. Toaletami byl tak nadšen, že maloval zadarmo. Spokojen byl také místní starosta, který nám však doporučil, abychom s instalací umyvadel, zrcadel a dalších doplňkových předmětů pro jistotu počkali až na začátek příští turistické sezóny.

Ruská vlajka na dohled (reportáž)

Kedysi to bola obyčajná turistická ubytovňa, akých mal bývalý Sovietsky zväz tisícky. Osamotená sa týčila nad hlavným mestom Gruzínska do chvíle, keď pred ňou začali stavať nové domy. Ako to už v Gruzínsku býva pri desiatkach nových obytných domov, ani tieto budovy nikto nedostaval.

Železobetónové torzá vidno takmer z každej časti štvrte Vake. Po rozpade Sovietskeho zväzu ubytovňa Turbáza upadla do zabudnutia. Keď pred 15 rokmi vypukla prvá vojna, usídlili sa v nej stovky utečencov z Abcházska. Obrovský dom, kedysi pýcha Tbilisi, zažil zlé časy - chudobní utečenci ho doslova rozobrali na kosť. Čo sa dalo odmontovať, to predali alebo využili. Okná, dvere, krytiny, výťahy, obloženie - všetko zmizlo. Z domu zostalo iba torzo, ktoré je nebezpečné už aj pre nich samotných. Keby ho videl statik z Európskej únie, nechá pre istotu evakuovať aj polovicu susednej štvrte.

Dnes do Turbázy nachádzajú cestu noví utečenci, ktorých z Južného Osetska vyhnala minulotýždňová vojna. Spolu s tými, ktorí v dome žijú už 15 rokov, využívajú humanitárnu pomoc. "Nemáme prácu, dostávame sotva 20 lari (asi 250 Sk) mesačne od vlády. Nevieme, čo máme robiť,“ hovorí jeden z utečencov. Vláda im dlhé roky sľubovala, že sa už čoskoro budú môcť vrátiť do Abcházska. Ľudia preto vyčkávali, nevedeli, či majú začať nový život v Gruzínsku, keď majú v Abcházsku svoje domy, polia, hospodárstva. Udalosti posledných dní však urobili po rokoch definitívnu bodku za ich snom o návrate domov. Ďalšia prehratá vojna, totálna dominantnosť Rusov v ich bývalej vlasti a tiež nevraživosť Abcházcov voči Gruzíncom im zrejme už nikdy nedovolia vrátiť sa späť.

Situácia je však ešte oveľa horšia. Udalosti akoby sa po 15 rokoch opakovali cez kopirák. Len namiesto ľudí z Abcházska teraz po tisícoch prichádzajú Gruzínci z Južného Osetska. Aj oni po nočnom úteku lesom za sebou zanechali domy, autá, zvieratá a niektorí dokonca aj svojich blízkych - väčšinou starších ľudí, ktorí dlhú cestu sprevádzanú ruským bombardovaním nemohli zvládnuť. Usadzujú sa, kde sa dá. Školy, škôlky alebo vysokoškolské internáty teraz zívajú prázdnotou, deti majú letné prázdniny, a tak namiesto nich v nehostinných miestnostiach bývajú rodiny z juhoosetskej metropoly Cchinvali a okolia. Nikto teraz nerieši, čo bude, keď sa začne školský rok. Ľudia stále veria, že sa o pár týždňov budú môcť vrátiť. Lenže skúsenosti z Abcházska a situácia v Južnom Osetsku tomu vôbec nenasvedčujú.

Ľudia, ktorí prišli do Turbázy, si so sebou nepriniesli takmer nič. "Spíme na zemi, v izbách často nemáme ani základné vybavenie - elektrický prúd, vodu, plyn, nábytok, ba čo viac, niekde chýbajú aj dvere a okná,“ sťažujú sa obyvatelia centra. Úrad vysokého komisára OSN pre utečencov oznámil, že v Gruzínsku je zatiaľ evidovaných najmenej 85-tisíc utečencov. Väčšina z nich síce hladom netrpí, chýbajú im však lieky alebo základné hygienické potreby. Na dverách Turbázy sa leskne modrý nápis - Bojujeme s hladom - Svetový potravinový program. Práve tento rozbitý dom je jedným z miest, kde pomáhajú aj ľudia z česko-slovenskej organizácie Človek v ohrození. Hoci vďaka solidarite Západu je humanitárnej pomoci dostatok, stále sa nedarí pre vysoký počet utečencov distribúciu koordinovať. Stupňuje sa tiež napätie medzi starými "abcházskymi“ a novými "osetskými“ utečencami, ktorí získavajú takmer úplnú pozornosť humanitárnych organizácií.

Keď sa návštevník dostane do najvyšších poschodí Turbázy a rozhliadne sa naokolo, okrem nádhernej panorámy Tbilisi, ktoré sa rozprestiera v úzkom údolí medzi kopcami, neďaleko odtiaľto uvidí tiež viať ruskú vlajku. Je to snáď jediná ruská vlajka v Tbilisi a týči sa hrdo na ohyzdnej budove ruského veľvyslanectva. Utečenci ju vidia takmer každý deň, keď sa dívajú zo svojich rozbitých provizórnych príbytkov. Tá vlajka im deň za dňom bude pripomínať tých, ktorí ich pripravili o všetko, čo mali. O domov.

Článek vyšel ve slovenských Hospodárských novinách, na serveru hnonline.sk a na blogu Aktuálně.cz

Gruzie v obrazech, Rusové v tancích

Dnes vám posílám nějaké fotky, které snad vyobrazí ten chaos a život, který tady teď plyne. Jinak dnes si určitě kupte Respekt, něco fajného se tam dočtete :-)

Tak začnu sobotní událostí. České velvyslanectví v Tbilisi uspořádalo před parlamentem výstavu fotografií, přirovnávající ruskou invazi do Gruzie k invazi do Československa v roce 1968. Tuto citlivou paralelu, kterou odsuzuje například i náš skvělý pan prezident (Československo před napadením ruskými vojsky nevtrhlo na Podkarpatskou Rus a nevraždilo nevinné), pan kníže Swarzenberg ohodnotil slovy "Klidně to udělejte, ať mě klidně zavřou" :-) Vpravo náš vzácný host - Jaromí Štětina, který místo nějakého luxusního hotelu, bydlel u nás v kanclu a spal na staré posteli. Taky vyprávěl...to se úžasně poslouchá.

V sobotu jsme však neviděli jen veselé obrázky. Jedno auto za druhým plné mladých gruzínských vojáků mířilo směr Gori. Mám pocit, že i přesto, že je podepsaný mír je tam nic dobrého nečeká. V pravo náš kamarád Lech z polské ambasády před autobusem, který mnulý týden odvezl poslední české turisty z Gruzie. Lech si posteskl, že to nebyly Solarisy, které se vyrábí v jeho rodném městě. Ale zase byla svačinka.

A ještě jednou sobotní výstava. Vlevo Karolína, naše nejvyšší šéfka v obležení tří mužů s plnovousem: mně, pana senátora Štětiny a pana velvyslance Jestřába. V pravo roztomilá malá Gruzínka :-)

Rozdávání humanitární pomoci může být radost, zvláště, když ji rozdávají takové krásky jako je tato naše gruzínská spolupracovnice (v hovoru s mladou utečenkyní). V pravo jedno z uprchlických center. Dole chybí okna, dveře, elektřina, voda, plyn, nábytek...přesto tam žijí lidé.

Do rozdávání humanitární pomoci se také plně zapojila sekce Kazbegi! Vlevo tým rozvoje turistiky v regionu Kazbegi (tedy já a Vako) a vpravo naše kazbecká kára odváží zubní pasty, kartáčky a toaletní papíry směr uprchlíci.