Válka v Gruzii prozatím skončila. Sem tam se někde po gruzínském území pohybuje pár ruských vojáků, ale situace je nyní klidnější, země je bezpečná (až na opravdu několik míst u Jižní Osetie). Kromě toho, že někteří z nás stále pracují na zařizování posttraumatických kempů pro děti uprchlíků, na které budou použity také finance ze sbírky SOS Gruzie, my ostatní jsme se vrátili ke svým rozvojovým projektům.
Budovat něco v Gruzii je docela obtížné. Budovat potom něco v Kazbegi, historickém městečku vysoko na Kavkaze, jen kousek od hranice s Ruskem je potom ještě těžší. Jen pro objasnění zde uvedu pár obtíží, spojených například se stavbou veřejných toalet. Ty mají sloužit hlavně pro autobusové zájezdy a jiné turisty, vždy zoufale poletujících od stromku ke stromku a od domku k domku.
Když před několika lety místní administrativa vybudovala veřejné záchodky, netrvalo dlouho a zmizely zrcadla, umyvadla, jiné části a dokonce i vodovodní trubky. Okolí postupně bylo zaházeno odpadky – místní hrdí kavkazané totiž odmítají platit 11 korun měsíčně za pravidelný odvoz. „Neplatili jsme to 40 let, proč bychom to měli platit teď,“ zní jejich argument. Jako důkaz o rozšířenosti tohoto názoru slouží například řečiště místního toku Těrek.
Objevují se však také argumenty, že odpadky vyhazovanými do řeky, které jsou následně odplaveny do Ruska, místní lidé po svém bojují proti ruské invazi do Gruzie.
Budovat něco v Gruzii je docela obtížné. Budovat potom něco v Kazbegi, historickém městečku vysoko na Kavkaze, jen kousek od hranice s Ruskem je potom ještě těžší. Jen pro objasnění zde uvedu pár obtíží, spojených například se stavbou veřejných toalet. Ty mají sloužit hlavně pro autobusové zájezdy a jiné turisty, vždy zoufale poletujících od stromku ke stromku a od domku k domku.
Když před několika lety místní administrativa vybudovala veřejné záchodky, netrvalo dlouho a zmizely zrcadla, umyvadla, jiné části a dokonce i vodovodní trubky. Okolí postupně bylo zaházeno odpadky – místní hrdí kavkazané totiž odmítají platit 11 korun měsíčně za pravidelný odvoz. „Neplatili jsme to 40 let, proč bychom to měli platit teď,“ zní jejich argument. Jako důkaz o rozšířenosti tohoto názoru slouží například řečiště místního toku Těrek.
Objevují se však také argumenty, že odpadky vyhazovanými do řeky, které jsou následně odplaveny do Ruska, místní lidé po svém bojují proti ruské invazi do Gruzie.
Ale zpět ke stavbě záchodků. Místo znečištěné a zaházené odpadem je nutné nejprve vyčistit. S prosbou u místních hasičů, aby vzali své vozidlo a zacpané toalety pořádně propáchi jsme neuspěli. „Jsme přece hasiči, jsme tady od toho, abychom hasili požáry a ne čistili toalety,“ zněl neústupně argument záchranářů. Protože další hasičský sbor je odsud asi 100 km, bylo potřeba najmout někoho, kdo toalety vyčistí „ručně“.
Jenže nikdo takový se v našem městečku nenajde. Kdyby se totiž rozkřiklo, že hrdý kavkazan čistí záchod, měl by to na talíři celý život nejen on, ale také jeho synové a dcery, vnukové a vnučky a z generace na generaci by na jeho rodině seděl ohavný přídomek. Bylo proto potřeba dopravit někoho z jiného – ne tak hrdého, regionu, jakým je Kavkaz. Tím místem je Tbilisi, o tom člověku Vám však nemohu napsat více. Mimochodem, pro jistotu pracoval v noci.
Záchody jsou tedy vyčištěny. Je potřeba najít dělníky, kteří provedou rekonstrukci. Další téměř neřešitelný úkol je totiž najít kvalifikované dělníky v městečku s 80 ti procentní nezaměstnaností, kteří by pracovali za částku nižší, než je 500 korun denně. Pro srovnání měsíční důchod se zde pohybuje okolo 800 korun měsíčně, plat učitelky na státní škole potom nepřevyšuje 4000 korun měsíčně.
Nakonec, ale vše dobře dopadlo, záchodky stojí, pomaloval nám je dokonce jeden z nejlepších současných gruzínských malířů Georgi Mascharashvilli, řečený „Maschar“. Toaletami byl tak nadšen, že maloval zadarmo. Spokojen byl také místní starosta, který nám však doporučil, abychom s instalací umyvadel, zrcadel a dalších doplňkových předmětů pro jistotu počkali až na začátek příští turistické sezóny.
Jenže nikdo takový se v našem městečku nenajde. Kdyby se totiž rozkřiklo, že hrdý kavkazan čistí záchod, měl by to na talíři celý život nejen on, ale také jeho synové a dcery, vnukové a vnučky a z generace na generaci by na jeho rodině seděl ohavný přídomek. Bylo proto potřeba dopravit někoho z jiného – ne tak hrdého, regionu, jakým je Kavkaz. Tím místem je Tbilisi, o tom člověku Vám však nemohu napsat více. Mimochodem, pro jistotu pracoval v noci.
Záchody jsou tedy vyčištěny. Je potřeba najít dělníky, kteří provedou rekonstrukci. Další téměř neřešitelný úkol je totiž najít kvalifikované dělníky v městečku s 80 ti procentní nezaměstnaností, kteří by pracovali za částku nižší, než je 500 korun denně. Pro srovnání měsíční důchod se zde pohybuje okolo 800 korun měsíčně, plat učitelky na státní škole potom nepřevyšuje 4000 korun měsíčně.
Nakonec, ale vše dobře dopadlo, záchodky stojí, pomaloval nám je dokonce jeden z nejlepších současných gruzínských malířů Georgi Mascharashvilli, řečený „Maschar“. Toaletami byl tak nadšen, že maloval zadarmo. Spokojen byl také místní starosta, který nám však doporučil, abychom s instalací umyvadel, zrcadel a dalších doplňkových předmětů pro jistotu počkali až na začátek příští turistické sezóny.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat