Cesta vzhůru (na Kazbek)

Pracuju na rozvoji turistiky v regionu Kazbegi a vlastně jsem ještě za ty tři měsíce nenavštívil hlavní atrakci regionu - Kazbek, neboli Mkinvartsveri - 5047 metrů vysoký vulkán, kterému místní říkají prostě Hora sněhu. Protože to však žádný normální cizinec nevysloví, říká se ji Kazbek. Protože se blíží zima - a tady v horách je to velmi znatelné - využil jsem jedné z posledních příležitostí a s jedním švédským kolegou, který pracuje pro OSN v Abcházii a s partou Gruzínů, jsme vyrazili hore.

Cesta je to dlouhá, celkem trvá čtyři dny. První den se vychází z Kazbegi (asi 1700 m n.m.) kolem kostela Tsminda Sameba (asi 2400 m n.m.) až k ledovci Ortsveri (asi 3200 m. n.m.). Nocuje se potom ve staré Meteostanici (asi 3700 m n.m.), kterou jeden náš kamarád Auto Gurgenidze alespoň z jedné strany trochu zkrášlil (dole vpravo).

Vlevo kazbecká "skvadraazura". Zprava: Shako - velkopodnikatel s ovcemi z regionu Rustavi, Ragnar - švédský vojenský pozorovatel OSN v Abcházii, Armazi - náš cholerický průvodce z Kazbegi a já. V pravo relaxace před meteostanicí ve 3700 m n.m.

Druhý den se provádí aklimatizační výstup nad 4000 metrů. My jsme zvolili krátkou a příjemnou procházku k malému kostelíku ve výšce 4100 metrů (dole vlevo) Třetí den se poté stoupá k vrcholu, nám však počasí nepřálo. Museli jsme tedy výstup odložit a tak jsme se přes den bavili lozením po ledovci (dole vpravo - o tom napíšu více v přístí samostatné kapitole)

Čtvrtý den jsme vstali ve 3 ráno, počasí bylo nádherné, svítily hvězdy, nefoukal vítr, bylo až neuvěřitelně teplo. Dali jsme si čaj na zahřátí, kafe na probuzení a čínskou polévku, abychom měli před šestnáctihodinovým výstupem něco v žaludku. Cesta vede nejprve po moréně ledovce Ortsviri a poté se stáčí na plato Maili (asi 4400 m n.m.). Pak už vychazí sluníčko a z pohodové procházky se stává neuvěřitelná dřina. Hodinu po hodině se stoupá ve zledovatělém sněhu strmě do kopce, stoupá a stoupá.

Objevují se krásné výhledy na celý západní i východní hřeben celého Velkého Kavkazu. No a pak jsem uviděl dokonce v dálce dva zasněžené kopce vypadající jako krásné prsa! To musel být jedině Elbrus (5642 m n.m.) – tak jsem zavzpomínal na rok 2002, kdy jsem se za jeden den dokázal doplazit nahoru, dolů, sníst šašlik, popít vodky, zpívat s jedním ukrajincem a balit jednu zrzavou krátkovlasou Rusku. J No ale příjemné vzpomínky nahle vystřídal mrazivý pocit v prstech na noze, na ruce, na ramenou, na zádech, na nohách i na tváři...wtf co se to děje?










Na platu jen pár desítek metrů pod vrcholem prostě už brutálně foukalo. Chvílema se to nedalo vydržet, museli jsme zabodávat cepíny do sněhu a držet se jich jen co se dalo. Jen pár desítek merů nad námi přelétávaly se šílenou rychlostí mraky, byla to neuvěřitelná podívaná. Nakonec jsme se doplazili (opravdu doslova a do písmene!) až na vrchol. No bylo to tam úžasné, už proto, že jsem se nikdy nesetkal s tak šíleným větrem. Proti tomuhle jsou špicberské letní větříky úplným vánkem. Takže foto – ostentativně vyhodit gruzínskou vlajku po směru větru na ruské území a vyrazit honem dolů.

Jenže to nebyl patálijím vůbec konec. Z ničeho nic, vůbec nevím odkud (ale asi z Gruzie) se přihnaly mraky a najednou nebylo vůbec nic vidět! Začali jsme stoupat z toho prudkého kopce a musím říct, že to v té sněhové vánici bylo dost o hubu. No ale nakonec jsme to s pár hádkama o tom, kudy asi máme jít přežili a dorazili zpět k ledovci. Tam už mraky zase zmizely a vysvitlo sluníčko! Musím bez nějakého machrovství říct, že vyhýbat se ledovcovým trhlinám za svitu sluníčka byla úplná pohoda proti klesání z vrcholu za nesnesitelného větru a sněhové vánice.

Takže jsme přežili 12.9.2008 kolem 12 hodin jsme byli na Kazbeku (5047 m n.m.) a cesta tam a zpět nám trvala celkem 15 hodin. Takže příště Ušba nebo Škhara, ale neříkejte to radši u nás doma :-)