Cesta vzhůru (na Kazbek)

Pracuju na rozvoji turistiky v regionu Kazbegi a vlastně jsem ještě za ty tři měsíce nenavštívil hlavní atrakci regionu - Kazbek, neboli Mkinvartsveri - 5047 metrů vysoký vulkán, kterému místní říkají prostě Hora sněhu. Protože to však žádný normální cizinec nevysloví, říká se ji Kazbek. Protože se blíží zima - a tady v horách je to velmi znatelné - využil jsem jedné z posledních příležitostí a s jedním švédským kolegou, který pracuje pro OSN v Abcházii a s partou Gruzínů, jsme vyrazili hore.

Cesta je to dlouhá, celkem trvá čtyři dny. První den se vychází z Kazbegi (asi 1700 m n.m.) kolem kostela Tsminda Sameba (asi 2400 m n.m.) až k ledovci Ortsveri (asi 3200 m. n.m.). Nocuje se potom ve staré Meteostanici (asi 3700 m n.m.), kterou jeden náš kamarád Auto Gurgenidze alespoň z jedné strany trochu zkrášlil (dole vpravo).

Vlevo kazbecká "skvadraazura". Zprava: Shako - velkopodnikatel s ovcemi z regionu Rustavi, Ragnar - švédský vojenský pozorovatel OSN v Abcházii, Armazi - náš cholerický průvodce z Kazbegi a já. V pravo relaxace před meteostanicí ve 3700 m n.m.

Druhý den se provádí aklimatizační výstup nad 4000 metrů. My jsme zvolili krátkou a příjemnou procházku k malému kostelíku ve výšce 4100 metrů (dole vlevo) Třetí den se poté stoupá k vrcholu, nám však počasí nepřálo. Museli jsme tedy výstup odložit a tak jsme se přes den bavili lozením po ledovci (dole vpravo - o tom napíšu více v přístí samostatné kapitole)

Čtvrtý den jsme vstali ve 3 ráno, počasí bylo nádherné, svítily hvězdy, nefoukal vítr, bylo až neuvěřitelně teplo. Dali jsme si čaj na zahřátí, kafe na probuzení a čínskou polévku, abychom měli před šestnáctihodinovým výstupem něco v žaludku. Cesta vede nejprve po moréně ledovce Ortsviri a poté se stáčí na plato Maili (asi 4400 m n.m.). Pak už vychazí sluníčko a z pohodové procházky se stává neuvěřitelná dřina. Hodinu po hodině se stoupá ve zledovatělém sněhu strmě do kopce, stoupá a stoupá.

Objevují se krásné výhledy na celý západní i východní hřeben celého Velkého Kavkazu. No a pak jsem uviděl dokonce v dálce dva zasněžené kopce vypadající jako krásné prsa! To musel být jedině Elbrus (5642 m n.m.) – tak jsem zavzpomínal na rok 2002, kdy jsem se za jeden den dokázal doplazit nahoru, dolů, sníst šašlik, popít vodky, zpívat s jedním ukrajincem a balit jednu zrzavou krátkovlasou Rusku. J No ale příjemné vzpomínky nahle vystřídal mrazivý pocit v prstech na noze, na ruce, na ramenou, na zádech, na nohách i na tváři...wtf co se to děje?










Na platu jen pár desítek metrů pod vrcholem prostě už brutálně foukalo. Chvílema se to nedalo vydržet, museli jsme zabodávat cepíny do sněhu a držet se jich jen co se dalo. Jen pár desítek merů nad námi přelétávaly se šílenou rychlostí mraky, byla to neuvěřitelná podívaná. Nakonec jsme se doplazili (opravdu doslova a do písmene!) až na vrchol. No bylo to tam úžasné, už proto, že jsem se nikdy nesetkal s tak šíleným větrem. Proti tomuhle jsou špicberské letní větříky úplným vánkem. Takže foto – ostentativně vyhodit gruzínskou vlajku po směru větru na ruské území a vyrazit honem dolů.

Jenže to nebyl patálijím vůbec konec. Z ničeho nic, vůbec nevím odkud (ale asi z Gruzie) se přihnaly mraky a najednou nebylo vůbec nic vidět! Začali jsme stoupat z toho prudkého kopce a musím říct, že to v té sněhové vánici bylo dost o hubu. No ale nakonec jsme to s pár hádkama o tom, kudy asi máme jít přežili a dorazili zpět k ledovci. Tam už mraky zase zmizely a vysvitlo sluníčko! Musím bez nějakého machrovství říct, že vyhýbat se ledovcovým trhlinám za svitu sluníčka byla úplná pohoda proti klesání z vrcholu za nesnesitelného větru a sněhové vánice.

Takže jsme přežili 12.9.2008 kolem 12 hodin jsme byli na Kazbeku (5047 m n.m.) a cesta tam a zpět nám trvala celkem 15 hodin. Takže příště Ušba nebo Škhara, ale neříkejte to radši u nás doma :-)

Nejhezčí záchodky na Kavkaze

Válka v Gruzii prozatím skončila. Sem tam se někde po gruzínském území pohybuje pár ruských vojáků, ale situace je nyní klidnější, země je bezpečná (až na opravdu několik míst u Jižní Osetie). Kromě toho, že někteří z nás stále pracují na zařizování posttraumatických kempů pro děti uprchlíků, na které budou použity také finance ze sbírky SOS Gruzie, my ostatní jsme se vrátili ke svým rozvojovým projektům.

Budovat něco v Gruzii je docela obtížné. Budovat potom něco v Kazbegi, historickém městečku vysoko na Kavkaze, jen kousek od hranice s Ruskem je potom ještě těžší. Jen pro objasnění zde uvedu pár obtíží, spojených například se stavbou veřejných toalet. Ty mají sloužit hlavně pro autobusové zájezdy a jiné turisty, vždy zoufale poletujících od stromku ke stromku a od domku k domku.

Když před několika lety místní administrativa vybudovala veřejné záchodky, netrvalo dlouho a zmizely zrcadla, umyvadla, jiné části a dokonce i vodovodní trubky. Okolí postupně bylo zaházeno odpadky – místní hrdí kavkazané totiž odmítají platit 11 korun měsíčně za pravidelný odvoz. „Neplatili jsme to 40 let, proč bychom to měli platit teď,“ zní jejich argument. Jako důkaz o rozšířenosti tohoto názoru slouží například řečiště místního toku Těrek.

Objevují se však také argumenty, že odpadky vyhazovanými do řeky, které jsou následně odplaveny do Ruska, místní lidé po svém bojují proti ruské invazi do Gruzie.

Ale zpět ke stavbě záchodků. Místo znečištěné a zaházené odpadem je nutné nejprve vyčistit. S prosbou u místních hasičů, aby vzali své vozidlo a zacpané toalety pořádně propáchi jsme neuspěli. „Jsme přece hasiči, jsme tady od toho, abychom hasili požáry a ne čistili toalety,“ zněl neústupně argument záchranářů. Protože další hasičský sbor je odsud asi 100 km, bylo potřeba najmout někoho, kdo toalety vyčistí „ručně“.

Jenže nikdo takový se v našem městečku nenajde. Kdyby se totiž rozkřiklo, že hrdý kavkazan čistí záchod, měl by to na talíři celý život nejen on, ale také jeho synové a dcery, vnukové a vnučky a z generace na generaci by na jeho rodině seděl ohavný přídomek. Bylo proto potřeba dopravit někoho z jiného – ne tak hrdého, regionu, jakým je Kavkaz. Tím místem je Tbilisi, o tom člověku Vám však nemohu napsat více. Mimochodem, pro jistotu pracoval v noci.

Záchody jsou tedy vyčištěny. Je potřeba najít dělníky, kteří provedou rekonstrukci. Další téměř neřešitelný úkol je totiž najít kvalifikované dělníky v městečku s 80 ti procentní nezaměstnaností, kteří by pracovali za částku nižší, než je 500 korun denně. Pro srovnání měsíční důchod se zde pohybuje okolo 800 korun měsíčně, plat učitelky na státní škole potom nepřevyšuje 4000 korun měsíčně.

Nakonec, ale vše dobře dopadlo, záchodky stojí, pomaloval nám je dokonce jeden z nejlepších současných gruzínských malířů Georgi Mascharashvilli, řečený „Maschar“. Toaletami byl tak nadšen, že maloval zadarmo. Spokojen byl také místní starosta, který nám však doporučil, abychom s instalací umyvadel, zrcadel a dalších doplňkových předmětů pro jistotu počkali až na začátek příští turistické sezóny.