Tak nám tady začala válka

Tak nám začala válka. Gruzínci si několik hodin před olympiádou v Pekingu začali vlastní hry o Jižní Osetii. Podle předpokladů vtrhli do separatistické republiky, za den jí dobyli a mělo být hotovo. Jenže pak se objevil také nám známý ruský bratr. Čtyřkilometrovým tunelem pod průsmykem Roki začali ruští bratři chrlit tanky jak z běžícího pásu mladoboleslavské Škodovky. Situace se za pár hodin obrátila a Gruzíni se museli klidit. Aby toho nebylo málo, ruská letadla se začala pouštět stále častěji a hlouběji do Gruzie. No a začala válka. V pátek ráno do práce nepřišel náš zaměstnanec Laša. Byl totiž odveden do armády, stejně jako dalších statisíce jemu podobných mladých gruzínů. Mají za úkol čelit velké přesile Ivana a jeho kamarádů z matky Rusi.

Foto1: Můj pohotovostní pracovní tým v Kazbegi (zleva): Georgi (11), já :-), Tamta (16) a Tekla (14)

U nás v Kazbegi byl klid. I když na jedné straně máme Rusko, na druhé Osetii a na třetí Čečensko, svítilo sluníčko a nikoho válka nezajímala o moc více než každodenní starosti s dobytkem a turisty. Jenže od soboty nějak turisti přestali přijíždět. Většina jich také odjela. Dneska (neděle) už jsou v Kazbegi jen kluci, kteří zdolávají horu a bude jim to trvat ještě několik dní. Počasí jim přeje.

Jenže jak si tak sedím v našem domečku, najednou přestal jít internet. Potom mobily. A najednou jsem nevěděl, co se děje. Naštěstí ve vesničce máme ještě jednu mobilní síť a tak jsem se spojil záhy s Tbilisi a byl jsem z Kazbegi dočasně odvolán. Vůbec se mi nechtělo odjet. Měl jsem tam rozdělanou práci, někdo musel koordinovat vystrašené turisty, kteří byli klidní, ale nesmyslně přehnané smsky z domova je z klidu rychle vyvedly. Navíc bylo po týdnu škaredého počasí tak nádherně! Co se dalo dělat, napsal jsem turistům instrukce,kancelář předal dvěma patnáctiletým holkám, zbalil svoje sakypaky a zavolal Važovi.

Foto2: Osetie, Osetie, jaká krásná ty země...

Važa, osmapadesátiletý řidič, silný kuřák s chraplavým hlasem, nevrlý, ve staré Nivě, které fungovaly brzdy pokaždé až na třetí zmáčknutí. Na každém sebemenším kopečku vypínal motor, aby ušetřil za benzín. Docela ho chápu, ale když jsme se bez motoru s těma pokaženýma brzdama řítili z průsmyku Jvari (2370 m n.m) do Gudauri, docela mi vyschlo v hrdle. Naštěstí jsem se vybavil dvěmi pivy značky Natakhtari a jednou minerálkou Likani, takže mi bylo za chvíli opět fajn. Važa nikam nespěchal, šinul si to jako pravý Lowrider údolími na hranici Osetie a Gruzie.

Rozhovory o válce prokládal cigaretami, štiplavý kouř jsem měl ve všech pórech. Vyprávěl o 68 a Rusích v Československu. To přirovnání slýchávám stále častěji. Vyprávěl mi o svém spolužákovi, který byl povolán jako tankista do Prahy. Přejel s tankem nějaké lidi a “ušel“. Rozumíš co to je „ušel“, ptá se mě Važa. „Jo,jo , jako že odešel, odjel zpátky,“ říkám mu. „Ale ne!“ rozkřičí se. „Zbláznil se rozumíš, úplně se pomátl. Nevydržel to.“ A žije ještě, ptám se Važi. „Nevím, od té doby jsem ho neviděl, ale myslím, že ne.“ Vždy když jsem zmínil „Osetii“ rozkřičel se na mě znovu: „Žádná Osetie neexistuje! Osetinci byli vyhnáni z Iránu. Honili je Mongolové, všichni, my jsme jim poskytli útočiště, nakrmili je a podívej, jak se nám odvděčili,“ říká přesvědčivě.

Foto 3: Lidé před parlamentem čekají na zprávy o svých příbuzných a také na výsledek jednání mezi EU a Gruzií

Většina Gruzínů si myslí, že válka bude krátká, ale intenzivní. Optimistické odhady jsou „tři“ dni. Gruzíni jsou velmi pozitivně naladěni. Vracejí se jim vojska z Iráku, elitní profesionálové. „Znají pach krve, s Osetinci zatočí, proti nim nemají vůbec žádnou šanci,“ říkají, zároveň však dodávájí, že pokud se do toho zamíchají Rusové, jejich malá země nebude mít šanci. Prezident Saakašvili včera ve svém emotivním proslovu (ty umí dokonale) řekl, že se Rusové snaží zničit křehkou demokracii, tak jak to bylo už ve dvacátých letech minulého století.

Tak teď sedím v Tbilisi, Polská ambasáda se s nadšením pustili do evakuace turistů, už jich vyvezli asi 300, americká ambasáda se evakuovala celá pro jistotu i s rodinami (je jich zhruba 850) čechů už odjelo asi 50, další desítka zůstává – já mezi nimi.