Ruská vlajka na dohled (reportáž)

Kedysi to bola obyčajná turistická ubytovňa, akých mal bývalý Sovietsky zväz tisícky. Osamotená sa týčila nad hlavným mestom Gruzínska do chvíle, keď pred ňou začali stavať nové domy. Ako to už v Gruzínsku býva pri desiatkach nových obytných domov, ani tieto budovy nikto nedostaval.

Železobetónové torzá vidno takmer z každej časti štvrte Vake. Po rozpade Sovietskeho zväzu ubytovňa Turbáza upadla do zabudnutia. Keď pred 15 rokmi vypukla prvá vojna, usídlili sa v nej stovky utečencov z Abcházska. Obrovský dom, kedysi pýcha Tbilisi, zažil zlé časy - chudobní utečenci ho doslova rozobrali na kosť. Čo sa dalo odmontovať, to predali alebo využili. Okná, dvere, krytiny, výťahy, obloženie - všetko zmizlo. Z domu zostalo iba torzo, ktoré je nebezpečné už aj pre nich samotných. Keby ho videl statik z Európskej únie, nechá pre istotu evakuovať aj polovicu susednej štvrte.

Dnes do Turbázy nachádzajú cestu noví utečenci, ktorých z Južného Osetska vyhnala minulotýždňová vojna. Spolu s tými, ktorí v dome žijú už 15 rokov, využívajú humanitárnu pomoc. "Nemáme prácu, dostávame sotva 20 lari (asi 250 Sk) mesačne od vlády. Nevieme, čo máme robiť,“ hovorí jeden z utečencov. Vláda im dlhé roky sľubovala, že sa už čoskoro budú môcť vrátiť do Abcházska. Ľudia preto vyčkávali, nevedeli, či majú začať nový život v Gruzínsku, keď majú v Abcházsku svoje domy, polia, hospodárstva. Udalosti posledných dní však urobili po rokoch definitívnu bodku za ich snom o návrate domov. Ďalšia prehratá vojna, totálna dominantnosť Rusov v ich bývalej vlasti a tiež nevraživosť Abcházcov voči Gruzíncom im zrejme už nikdy nedovolia vrátiť sa späť.

Situácia je však ešte oveľa horšia. Udalosti akoby sa po 15 rokoch opakovali cez kopirák. Len namiesto ľudí z Abcházska teraz po tisícoch prichádzajú Gruzínci z Južného Osetska. Aj oni po nočnom úteku lesom za sebou zanechali domy, autá, zvieratá a niektorí dokonca aj svojich blízkych - väčšinou starších ľudí, ktorí dlhú cestu sprevádzanú ruským bombardovaním nemohli zvládnuť. Usadzujú sa, kde sa dá. Školy, škôlky alebo vysokoškolské internáty teraz zívajú prázdnotou, deti majú letné prázdniny, a tak namiesto nich v nehostinných miestnostiach bývajú rodiny z juhoosetskej metropoly Cchinvali a okolia. Nikto teraz nerieši, čo bude, keď sa začne školský rok. Ľudia stále veria, že sa o pár týždňov budú môcť vrátiť. Lenže skúsenosti z Abcházska a situácia v Južnom Osetsku tomu vôbec nenasvedčujú.

Ľudia, ktorí prišli do Turbázy, si so sebou nepriniesli takmer nič. "Spíme na zemi, v izbách často nemáme ani základné vybavenie - elektrický prúd, vodu, plyn, nábytok, ba čo viac, niekde chýbajú aj dvere a okná,“ sťažujú sa obyvatelia centra. Úrad vysokého komisára OSN pre utečencov oznámil, že v Gruzínsku je zatiaľ evidovaných najmenej 85-tisíc utečencov. Väčšina z nich síce hladom netrpí, chýbajú im však lieky alebo základné hygienické potreby. Na dverách Turbázy sa leskne modrý nápis - Bojujeme s hladom - Svetový potravinový program. Práve tento rozbitý dom je jedným z miest, kde pomáhajú aj ľudia z česko-slovenskej organizácie Človek v ohrození. Hoci vďaka solidarite Západu je humanitárnej pomoci dostatok, stále sa nedarí pre vysoký počet utečencov distribúciu koordinovať. Stupňuje sa tiež napätie medzi starými "abcházskymi“ a novými "osetskými“ utečencami, ktorí získavajú takmer úplnú pozornosť humanitárnych organizácií.

Keď sa návštevník dostane do najvyšších poschodí Turbázy a rozhliadne sa naokolo, okrem nádhernej panorámy Tbilisi, ktoré sa rozprestiera v úzkom údolí medzi kopcami, neďaleko odtiaľto uvidí tiež viať ruskú vlajku. Je to snáď jediná ruská vlajka v Tbilisi a týči sa hrdo na ohyzdnej budove ruského veľvyslanectva. Utečenci ju vidia takmer každý deň, keď sa dívajú zo svojich rozbitých provizórnych príbytkov. Tá vlajka im deň za dňom bude pripomínať tých, ktorí ich pripravili o všetko, čo mali. O domov.

Článek vyšel ve slovenských Hospodárských novinách, na serveru hnonline.sk a na blogu Aktuálně.cz

Gruzie v obrazech, Rusové v tancích

Dnes vám posílám nějaké fotky, které snad vyobrazí ten chaos a život, který tady teď plyne. Jinak dnes si určitě kupte Respekt, něco fajného se tam dočtete :-)

Tak začnu sobotní událostí. České velvyslanectví v Tbilisi uspořádalo před parlamentem výstavu fotografií, přirovnávající ruskou invazi do Gruzie k invazi do Československa v roce 1968. Tuto citlivou paralelu, kterou odsuzuje například i náš skvělý pan prezident (Československo před napadením ruskými vojsky nevtrhlo na Podkarpatskou Rus a nevraždilo nevinné), pan kníže Swarzenberg ohodnotil slovy "Klidně to udělejte, ať mě klidně zavřou" :-) Vpravo náš vzácný host - Jaromí Štětina, který místo nějakého luxusního hotelu, bydlel u nás v kanclu a spal na staré posteli. Taky vyprávěl...to se úžasně poslouchá.

V sobotu jsme však neviděli jen veselé obrázky. Jedno auto za druhým plné mladých gruzínských vojáků mířilo směr Gori. Mám pocit, že i přesto, že je podepsaný mír je tam nic dobrého nečeká. V pravo náš kamarád Lech z polské ambasády před autobusem, který mnulý týden odvezl poslední české turisty z Gruzie. Lech si posteskl, že to nebyly Solarisy, které se vyrábí v jeho rodném městě. Ale zase byla svačinka.

A ještě jednou sobotní výstava. Vlevo Karolína, naše nejvyšší šéfka v obležení tří mužů s plnovousem: mně, pana senátora Štětiny a pana velvyslance Jestřába. V pravo roztomilá malá Gruzínka :-)

Rozdávání humanitární pomoci může být radost, zvláště, když ji rozdávají takové krásky jako je tato naše gruzínská spolupracovnice (v hovoru s mladou utečenkyní). V pravo jedno z uprchlických center. Dole chybí okna, dveře, elektřina, voda, plyn, nábytek...přesto tam žijí lidé.

Do rozdávání humanitární pomoci se také plně zapojila sekce Kazbegi! Vlevo tým rozvoje turistiky v regionu Kazbegi (tedy já a Vako) a vpravo naše kazbecká kára odváží zubní pasty, kartáčky a toaletní papíry směr uprchlíci.

Má první ranní bomba (doufejme že poslední)

Včera jsem na Gruzíny koukal jak z jara. I když je vyhlášený válečný stav, ruské letadla létaly nad městem a sem tam naprosto bez jakéhokoliv logického myšlení shodily nějakou bombu (naštěstí jich moc nebylo) - tak Gruzíni se vydali na demonstraci na náměstí Růžové revoluce, aby taknějak protestovali proti ruskému bombardování.

Foto 1: Russia kills people - digitální obrazovka to říká jasně

Většina lidí měla červenobílé vlajky s křížema, na obří obrazovce se promítaly anglické nápisy na červeném pozadí: "Russia kills Chechens, Osetians, Georgians - Russia kills people" nebo "Red Army Go Home!" a nebo taky "1968 Prague - 2008 Georgia - who is next?" Souvislost s pražskou invazí Gruzíni připomínají často a rádi.

Sice mne trochu překvapilo, že na demošku rodiče vzali i děti, protože to nebylo zrovna nejezpečnější místo ke trávení nedělního večera, zvláště když v televizi říkali, že všechny děti by se měly evakuovat z Tbilisi do menších městeček. Ale tak Gruzíni se nebojí, tak proč ne.

Program zajišťovali: řečník, zpěvačka národních písní a taky obří televize, odkud k lidem promlouval Míša (rozuměj Saakašvili). Srdceryvně litoval rodiny padlých, chválil vojáky, hřímal na Rusko, vzýval demokracii a svobodu a to vše jako obvykle před obří vlajkou Evropské unie. I když o Míšovi si myslím své, tentokrát mu nezbývá, než se opravdu modlit, protože Evropa mu (ostatně jako vždy) když se láme chleba opět nepomůže.

Foto2: Míša promlouvá k lidem. Situace je vážná. Chtějí zničit naši mladou demokracii

Lidé pak ještě koukali na zprávy. Srdceryvná reportáž televize Rustavi 2 o tom, jak Rusové bombardovali vesničku na západě gruzie. Chlapík, který měl před domem zahrádku najednou jí neměl a byl tam ooobrovský kráter pro výbuchu. Nutno říct, že mi smysl takovéhoto bombardování rusů uniká, ale asi je v tom něco putinovského. Pak ovšem tv zklouzla do toho emopatosu - záběry krvácející krávy, plačící ženy a děti a nakonec standup a plačící reportér. To bychom měli zavést taky u nás na Aktuálně.

Ještě jedna zajímavost. Zatímco jsem fotil demonstraci, rusové bombardovali jednu vesnici, vojenské letiště a omylem (zřejmě doufám) také civilní letiště.Ivánek si asi trošku přihnul vodky a netrefil se s bombou na tu správnou ranwej. Humor však přešel dnes v noci i mne - první stíhačka nad hlavou, první bombardování nedaleko stojícího radaru. Rusáci se pouštějí stále více k Tbilisi, tak snad s tím už přestanou a budem dnes v noci v klidu spát. Držte palce a miru mir!

Foto 3: Mladý gruzín a paní se zlatým zubem - symboly celé gruzínské společnosti

Tak nám tady začala válka

Tak nám začala válka. Gruzínci si několik hodin před olympiádou v Pekingu začali vlastní hry o Jižní Osetii. Podle předpokladů vtrhli do separatistické republiky, za den jí dobyli a mělo být hotovo. Jenže pak se objevil také nám známý ruský bratr. Čtyřkilometrovým tunelem pod průsmykem Roki začali ruští bratři chrlit tanky jak z běžícího pásu mladoboleslavské Škodovky. Situace se za pár hodin obrátila a Gruzíni se museli klidit. Aby toho nebylo málo, ruská letadla se začala pouštět stále častěji a hlouběji do Gruzie. No a začala válka. V pátek ráno do práce nepřišel náš zaměstnanec Laša. Byl totiž odveden do armády, stejně jako dalších statisíce jemu podobných mladých gruzínů. Mají za úkol čelit velké přesile Ivana a jeho kamarádů z matky Rusi.

Foto1: Můj pohotovostní pracovní tým v Kazbegi (zleva): Georgi (11), já :-), Tamta (16) a Tekla (14)

U nás v Kazbegi byl klid. I když na jedné straně máme Rusko, na druhé Osetii a na třetí Čečensko, svítilo sluníčko a nikoho válka nezajímala o moc více než každodenní starosti s dobytkem a turisty. Jenže od soboty nějak turisti přestali přijíždět. Většina jich také odjela. Dneska (neděle) už jsou v Kazbegi jen kluci, kteří zdolávají horu a bude jim to trvat ještě několik dní. Počasí jim přeje.

Jenže jak si tak sedím v našem domečku, najednou přestal jít internet. Potom mobily. A najednou jsem nevěděl, co se děje. Naštěstí ve vesničce máme ještě jednu mobilní síť a tak jsem se spojil záhy s Tbilisi a byl jsem z Kazbegi dočasně odvolán. Vůbec se mi nechtělo odjet. Měl jsem tam rozdělanou práci, někdo musel koordinovat vystrašené turisty, kteří byli klidní, ale nesmyslně přehnané smsky z domova je z klidu rychle vyvedly. Navíc bylo po týdnu škaredého počasí tak nádherně! Co se dalo dělat, napsal jsem turistům instrukce,kancelář předal dvěma patnáctiletým holkám, zbalil svoje sakypaky a zavolal Važovi.

Foto2: Osetie, Osetie, jaká krásná ty země...

Važa, osmapadesátiletý řidič, silný kuřák s chraplavým hlasem, nevrlý, ve staré Nivě, které fungovaly brzdy pokaždé až na třetí zmáčknutí. Na každém sebemenším kopečku vypínal motor, aby ušetřil za benzín. Docela ho chápu, ale když jsme se bez motoru s těma pokaženýma brzdama řítili z průsmyku Jvari (2370 m n.m) do Gudauri, docela mi vyschlo v hrdle. Naštěstí jsem se vybavil dvěmi pivy značky Natakhtari a jednou minerálkou Likani, takže mi bylo za chvíli opět fajn. Važa nikam nespěchal, šinul si to jako pravý Lowrider údolími na hranici Osetie a Gruzie.

Rozhovory o válce prokládal cigaretami, štiplavý kouř jsem měl ve všech pórech. Vyprávěl o 68 a Rusích v Československu. To přirovnání slýchávám stále častěji. Vyprávěl mi o svém spolužákovi, který byl povolán jako tankista do Prahy. Přejel s tankem nějaké lidi a “ušel“. Rozumíš co to je „ušel“, ptá se mě Važa. „Jo,jo , jako že odešel, odjel zpátky,“ říkám mu. „Ale ne!“ rozkřičí se. „Zbláznil se rozumíš, úplně se pomátl. Nevydržel to.“ A žije ještě, ptám se Važi. „Nevím, od té doby jsem ho neviděl, ale myslím, že ne.“ Vždy když jsem zmínil „Osetii“ rozkřičel se na mě znovu: „Žádná Osetie neexistuje! Osetinci byli vyhnáni z Iránu. Honili je Mongolové, všichni, my jsme jim poskytli útočiště, nakrmili je a podívej, jak se nám odvděčili,“ říká přesvědčivě.

Foto 3: Lidé před parlamentem čekají na zprávy o svých příbuzných a také na výsledek jednání mezi EU a Gruzií

Většina Gruzínů si myslí, že válka bude krátká, ale intenzivní. Optimistické odhady jsou „tři“ dni. Gruzíni jsou velmi pozitivně naladěni. Vracejí se jim vojska z Iráku, elitní profesionálové. „Znají pach krve, s Osetinci zatočí, proti nim nemají vůbec žádnou šanci,“ říkají, zároveň však dodávájí, že pokud se do toho zamíchají Rusové, jejich malá země nebude mít šanci. Prezident Saakašvili včera ve svém emotivním proslovu (ty umí dokonale) řekl, že se Rusové snaží zničit křehkou demokracii, tak jak to bylo už ve dvacátých letech minulého století.

Tak teď sedím v Tbilisi, Polská ambasáda se s nadšením pustili do evakuace turistů, už jich vyvezli asi 300, americká ambasáda se evakuovala celá pro jistotu i s rodinami (je jich zhruba 850) čechů už odjelo asi 50, další desítka zůstává – já mezi nimi.