V Kazbegi

Barents.pl - Nowe Biuro Aktywnych Podróży z Wrocławia

2012-02-06T02:08:00.000-08:00

Polecam państwu biuro podróży Barents.pl bo ma ciekawe wycieczki i te są robione w stylu zrownoważonej turystyki Program tworzony jest tak, by mogła z niego w pełni skorzystać każda osoba, która choć odrobinę jest sprawna fizycznie.

Wycieczki do Gruzji:

Jeszcze bliżej Kaukazu – trekking w Swanetii - to jest wycieczka trekkingowa
Swanetia na rowerze (do serca Gruzji) - wyprawy rowerowe
Armenia – przyroda i historia świętego kraju u podnóża Araratu (+Karabach i Tbilisi)
Trekking w Tuszetii i Chewsuretii (możliwość wejścia na Kazbek) - wyjscie na Kazbek
Gruzja i Armenia: To co najlepsze z Kaukazu - wycieczka objazdowa

Nějací lidi taky

2008-11-15T03:45:00.000-08:00

Jak jsem si nedávno prohlížel tento blog, zjístil jsem, že velmi převažují snímky přírody, hor a památek nad fotkami lidí. A to tak být nemůže! Nedávno jsme se přestěhovali do nového bytu v Tbilisi a pozvali jsme při této příležitosti pár přátel z celé Gruzie. Ty tři sudičky vlevo jsou Kasia, Sofia a Iwonka, všechny pracující pro Člověka v tísni. Kasia a Iwonka jsou dobrovolnice v Tkibuli a Sofia pracuje v Tbilisi.

Muraz je jezidský kurd a taky náš řidič. Pozval mne na svadbu jednoho z jeho rodinných příbuzných a bylo to opravdu úžasné, takže se brzy můžete těšit na snímky z pravé jezidské svatby. Vpravo je Kristína, Gruzínka učící se česky a pracující pro Člověka v tísni v Tkibuli. To rozmazané je naše Iluvia, kočka, kterou jsme našli a už neztratili :-)

Bartek (vlevo) je z Wroclawi a pracuje jako vedoucí pobočky Člověka v tísni v Tkibuli. Vpravo Sofia s Vakem, místním koordinátorem a mým nejbližším spolupracovníkem z Kazbegi.

Jak je vidět, podávala se chutná večeře :-) (vlevo). Vpravo moje maličkost s naším tbiliským zaměstnancem Lashou, který je jedním z mála gruzínských rockerů a hlavně metalistů :-)

Sofia, Giorgi a Bartek na snímcích zleva. Giorgi je náš psycholog, který vedl kemp pro děti uprchlíků v Ureki, o kterém jsem již psali. A nebo ne?

Arménské razítko

2008-11-06T04:30:00.000-08:00

Každých devadesát dní musí Evropan bez víza opustit Gruzii, aby si takto legalizoval svůj další pobyt v zemi. Zatímco minule jsem si za svou únikovou destinaci zvolil Turecko, čerstvě po tom, co čeští fotbalisté ve čtvrtfinále Eura dostali od Turků tři góly za 5 minut a jeli domů, tentokrát jsem si zvolil Arménii, neboli Hayastán.

Arménie je nádherná země, trochu jiná než Gruzie. Hlavě mentalitou lidí. Arméni spolu eustále diskutují, vtipkují, a to i neznámí lidé v minibusech, obchodech nebo prostě jen tak na ulici. Taky mi příjdou pohostinější než Gruzíni - ve smyslu k turistovi. Mně, ač nejsem holka, neustále někdo na něco zval, vykládal mi něco, ukazoval, no byla to legrace. Arménie je také země starých kostelů, Arméni totiž jako první stále existující stát na světě přijali křesťanství a to jsou některé z kostelů, které se začaly budovat už v 10. století (vlevo Noravank, v pravo potom Haghpat).

Noravank (vlevo) je nejhezčí při západu slunce. V údolí kde leží se nachází také jeskyně, které obývali pravěcí lidé. Speciálně, pro některé své kamarádky proto publikuji tuto fotku vpravo, aby viděly, že v Arménii se taky "kope"! :-) Ano, pro Armény je velmi důležité, kopat se v zemi a hledat historické ostatky, neboť podle legendy Noe se svou archou přistáli na Araratu a odtud odešla jedna větev do Evropy a druhá do Afriky. Ararat sice momentálně geopoliticky leží v Turecku, ale z historického i právního hlediska to má být hora Arménská. Každopádně, je to hora nádherná.

Ne všechno v Arménii je krásné a ideální jako klášter Haghpat (chráněný UNESCO). Jen nedaleko od něj se rozprostírá hornické městečko Alaverdi ve kterém sovětští soudruzi postavili tuto továrnu, která dýmí bez ustání na vesničky položené výše v údolí (rozuměj na úrovni toho komínu). Soudruzi také postavili do těch vesniček lanovku, no představte si, že byste takovou dráhou jezdili do práce každý den. Nádhera, ne?

Ti z Vás, kteří mají slabost pro cestování po Hedvábné stezce (tak jako já) si v Arménii nesmí ujít návštěvu Selimovy karavanseraje (2400 m n.m.) kde se zastavovaly koně a velbloudi vezoucí zboží z Evropy do Asie a naopak. Selim je nejzachovalejší a nejhezščí karavanseraj na celém Kavkaze.

A na závěr trochu poetiky. Tento zapadlý klášter Shativank, je známý hlavně tím, že se tady obětují zvířata a to i do dnešních dob. Jedné takovéto rituální vraždě jsem byl dokonce přítomen, nesměl jsem však fotit. Muž s ovcí obejde třikrát kostel a pak jí přímo pod křížem podřeže krk, pověsí na háky a potom maso rozdá sousedům a všem okolo. Pozvání na barbeque s ovcí, se kterou jsem si před smrtí chvíli povídal jsem zdvořile odmítl :-)

Do Kachetie. Za vínem!

2008-10-15T06:11:00.000-07:00

Říjen je v Gruzii specifický měsíc. Kromě toho, že je mnohem lepší počasí než v září, musím to zaťukat, ale spíše je srpen než říjen, alespoň poslední dva týdny. Taky do Gruzie přijíždějí různí pozorovatelé ptáků, protože je sezóna tzv. birdwatcherů. Je třeba podotknout, že je na co se dívat! Nad hlavami Vám létají hejna orlů, supů. různých jiných obřích dravců s rozpětím křídel až tři metry. Těla mají buď jasně bílé, nebo oranžové, stejně, jako je teď v horách zbarvená tráva. No ale to stále není v Gruzii to nejpodstatnější! V řijnu se totiž také sklízí slavné gruzínské víno!

A já jsem samozřejmě nemohl nebýt přitom! :-) Vyrazil jsem do země vín zaslíbené - Kachetie. Telianské údolí leží mezi hradbami Kavkazu a ázerbajdžánskými dolinami, proto je to země opravdu vhodná k pěstování vína. Jak už to tak bývá, vyzkoušel jsem si také zběr této lahodné plodiny. V pravo je klášter Alaverdi, nejvyšší středověký kostel na celém Kavkaze. Hádejte, co mají tamní mniši ve sklepeních? Správně, víno!

Telianské údolí je skutečně malebné. Jednou z nejlepších odrůd je zde Saperavi, červené víno vynikající chuti (ale to není to na obrázku - to je bílé). Mimochodem víno se v Kachetii pěstovalo už hodně dávno a proto se oblasti říká Kolébka vína.

Čerstvé archeologické nálezy u jednoho ze starých chrámových komplexů - jedná se o středověkou univerzitu v Ikalto. Zde se učili mniši a studenti dělat víno, které pak popíjeli a filozofovali - neoplatonská škola. Víno je opravdu jeden z nejlepších darů, jaký z Gruzie můžete dovézt. A taky že dovezu! :-)

Cestou z Kachetie, u ázerbajdžánských hranic se nachází chrámový komplex Davit Gareja. Ten je specifický v tom, že mniši žili v upravených jeskyních. Neměli zde život moc lehký, například můj oblíbeny Tamerlán tady jednou vtrhl a všechny je povraždil - bylo jich asi 6000. Teď jich tady žije asi 10 nebo 20 a pokud tady nevtrhne Alijev nebo Putin tak budou žít docela v klidu.

Dalším typickým příkladem gruzínské nátury je městečko Sighnaghi uprostřed Kachetie. Prezident do tohoto městečka nacpal miliony dolarů, aby z něj udělal výkladní skříň pro turisty i gruzíny. V reálu to vypadá tak, že městečko je opravdu nádherné - spíše připomíná Toskánsko než Gruzii. Ale ulice jsou prázdné, všechno to působí tak nějak uměle. Každopádně, každý, kdo žije v Gruzii delší dobu a má už jí plné zuby - pro toho je Sighnaghi balzám :-)

Procházka světem neznámých jeskyní

2008-10-10T07:52:00.000-07:00

Jak už jsem uvedl dříve, součástí mé práce není jen pracovat na vlastním projektu, ale také pomáhat s medializací projektům ostatním. Byl jsem proto mými milými přáteli z Tkibuli pozván, abych se zůčastnil expedice, která měla za cíl prozkoumat komplex jeskyň nedaleko Tkibuli, přesněji 10 km od slavného chrámového a středověkého univerzitního komplexu v Gelati.

Jeskynní komplex je uzavřen v úzkém zalesňeném údolí, obklopeném ze tří stran strmými svahy. Naším cílem nebylo lézt hluboko do útrob země, ale naopak hledat trasy, které běžný turista dokáže zvládnout (běžným turistou je myšleno takový pološílenec jako my - tedy jako vy :-) ) Jeskyně jsou to opravdu úchvatné.

Tudy snad jednou povede turistická značka Klubu českých (gruzínských) turistů. Snad už příští rok. Myslím, že se turisti mají na co těšit.

Jeden (vlastně dva) z highlightů mé pouti jeskyněmi. Obří neporušený kamenný most a úchvatná průvodkyně podzemním světem temnoty :-)

Vpravo obří krápník s názvem dikobraz. Vlevo si řeka vymlela cestu prostě přímo skrze kameny. Byl to pěkný výlet, tak až budete v Gruzii, nezapomeňte vyrazit do tkibulských jeskyní :-)

Cesta vzhůru (na Kazbek)

2008-09-16T11:00:00.000-07:00

Pracuju na rozvoji turistiky v regionu Kazbegi a vlastně jsem ještě za ty tři měsíce nenavštívil hlavní atrakci regionu - Kazbek, neboli Mkinvartsveri - 5047 metrů vysoký vulkán, kterému místní říkají prostě Hora sněhu. Protože to však žádný normální cizinec nevysloví, říká se ji Kazbek. Protože se blíží zima - a tady v horách je to velmi znatelné - využil jsem jedné z posledních příležitostí a s jedním švédským kolegou, který pracuje pro OSN v Abcházii a s partou Gruzínů, jsme vyrazili hore.

Cesta je to dlouhá, celkem trvá čtyři dny. První den se vychází z Kazbegi (asi 1700 m n.m.) kolem kostela Tsminda Sameba (asi 2400 m n.m.) až k ledovci Ortsveri (asi 3200 m. n.m.). Nocuje se potom ve staré Meteostanici (asi 3700 m n.m.), kterou jeden náš kamarád Auto Gurgenidze alespoň z jedné strany trochu zkrášlil (dole vpravo).

Vlevo kazbecká "skvadraazura". Zprava: Shako - velkopodnikatel s ovcemi z regionu Rustavi, Ragnar - švédský vojenský pozorovatel OSN v Abcházii, Armazi - náš cholerický průvodce z Kazbegi a já. V pravo relaxace před meteostanicí ve 3700 m n.m.

Druhý den se provádí aklimatizační výstup nad 4000 metrů. My jsme zvolili krátkou a příjemnou procházku k malému kostelíku ve výšce 4100 metrů (dole vlevo) Třetí den se poté stoupá k vrcholu, nám však počasí nepřálo. Museli jsme tedy výstup odložit a tak jsme se přes den bavili lozením po ledovci (dole vpravo - o tom napíšu více v přístí samostatné kapitole)

Čtvrtý den jsme vstali ve 3 ráno, počasí bylo nádherné, svítily hvězdy, nefoukal vítr, bylo až neuvěřitelně teplo. Dali jsme si čaj na zahřátí, kafe na probuzení a čínskou polévku, abychom měli před šestnáctihodinovým výstupem něco v žaludku. Cesta vede nejprve po moréně ledovce Ortsviri a poté se stáčí na plato Maili (asi 4400 m n.m.). Pak už vychazí sluníčko a z pohodové procházky se stává neuvěřitelná dřina. Hodinu po hodině se stoupá ve zledovatělém sněhu strmě do kopce, stoupá a stoupá.

Objevují se krásné výhledy na celý západní i východní hřeben celého Velkého Kavkazu. No a pak jsem uviděl dokonce v dálce dva zasněžené kopce vypadající jako krásné prsa! To musel být jedině Elbrus (5642 m n.m.) – tak jsem zavzpomínal na rok 2002, kdy jsem se za jeden den dokázal doplazit nahoru, dolů, sníst šašlik, popít vodky, zpívat s jedním ukrajincem a balit jednu zrzavou krátkovlasou Rusku. J No ale příjemné vzpomínky nahle vystřídal mrazivý pocit v prstech na noze, na ruce, na ramenou, na zádech, na nohách i na tváři...wtf co se to děje?

Na platu jen pár desítek metrů pod vrcholem prostě už brutálně foukalo. Chvílema se to nedalo vydržet, museli jsme zabodávat cepíny do sněhu a držet se jich jen co se dalo. Jen pár desítek merů nad námi přelétávaly se šílenou rychlostí mraky, byla to neuvěřitelná podívaná. Nakonec jsme se doplazili (opravdu doslova a do písmene!) až na vrchol. No bylo to tam úžasné, už proto, že jsem se nikdy nesetkal s tak šíleným větrem. Proti tomuhle jsou špicberské letní větříky úplným vánkem. Takže foto – ostentativně vyhodit gruzínskou vlajku po směru větru na ruské území a vyrazit honem dolů.

Jenže to nebyl patálijím vůbec konec. Z ničeho nic, vůbec nevím odkud (ale asi z Gruzie) se přihnaly mraky a najednou nebylo vůbec nic vidět! Začali jsme stoupat z toho prudkého kopce a musím říct, že to v té sněhové vánici bylo dost o hubu. No ale nakonec jsme to s pár hádkama o tom, kudy asi máme jít přežili a dorazili zpět k ledovci. Tam už mraky zase zmizely a vysvitlo sluníčko! Musím bez nějakého machrovství říct, že vyhýbat se ledovcovým trhlinám za svitu sluníčka byla úplná pohoda proti klesání z vrcholu za nesnesitelného větru a sněhové vánice.

Takže jsme přežili 12.9.2008 kolem 12 hodin jsme byli na Kazbeku (5047 m n.m.) a cesta tam a zpět nám trvala celkem 15 hodin. Takže příště Ušba nebo Škhara, ale neříkejte to radši u nás doma :-)

Nejhezčí záchodky na Kavkaze

2008-09-15T06:00:00.000-07:00

Válka v Gruzii prozatím skončila. Sem tam se někde po gruzínském území pohybuje pár ruských vojáků, ale situace je nyní klidnější, země je bezpečná (až na opravdu několik míst u Jižní Osetie). Kromě toho, že někteří z nás stále pracují na zařizování posttraumatických kempů pro děti uprchlíků, na které budou použity také finance ze sbírky SOS Gruzie, my ostatní jsme se vrátili ke svým rozvojovým projektům.

Budovat něco v Gruzii je docela obtížné. Budovat potom něco v Kazbegi, historickém městečku vysoko na Kavkaze, jen kousek od hranice s Ruskem je potom ještě těžší. Jen pro objasnění zde uvedu pár obtíží, spojených například se stavbou veřejných toalet. Ty mají sloužit hlavně pro autobusové zájezdy a jiné turisty, vždy zoufale poletujících od stromku ke stromku a od domku k domku.

Když před několika lety místní administrativa vybudovala veřejné záchodky, netrvalo dlouho a zmizely zrcadla, umyvadla, jiné části a dokonce i vodovodní trubky. Okolí postupně bylo zaházeno odpadky – místní hrdí kavkazané totiž odmítají platit 11 korun měsíčně za pravidelný odvoz. „Neplatili jsme to 40 let, proč bychom to měli platit teď,“ zní jejich argument. Jako důkaz o rozšířenosti tohoto názoru slouží například řečiště místního toku Těrek.

Objevují se však také argumenty, že odpadky vyhazovanými do řeky, které jsou následně odplaveny do Ruska, místní lidé po svém bojují proti ruské invazi do Gruzie.

Ale zpět ke stavbě záchodků. Místo znečištěné a zaházené odpadem je nutné nejprve vyčistit. S prosbou u místních hasičů, aby vzali své vozidlo a zacpané toalety pořádně propáchi jsme neuspěli. „Jsme přece hasiči, jsme tady od toho, abychom hasili požáry a ne čistili toalety,“ zněl neústupně argument záchranářů. Protože další hasičský sbor je odsud asi 100 km, bylo potřeba najmout někoho, kdo toalety vyčistí „ručně“.

Jenže nikdo takový se v našem městečku nenajde. Kdyby se totiž rozkřiklo, že hrdý kavkazan čistí záchod, měl by to na talíři celý život nejen on, ale také jeho synové a dcery, vnukové a vnučky a z generace na generaci by na jeho rodině seděl ohavný přídomek. Bylo proto potřeba dopravit někoho z jiného – ne tak hrdého, regionu, jakým je Kavkaz. Tím místem je Tbilisi, o tom člověku Vám však nemohu napsat více. Mimochodem, pro jistotu pracoval v noci.

Záchody jsou tedy vyčištěny. Je potřeba najít dělníky, kteří provedou rekonstrukci. Další téměř neřešitelný úkol je totiž najít kvalifikované dělníky v městečku s 80 ti procentní nezaměstnaností, kteří by pracovali za částku nižší, než je 500 korun denně. Pro srovnání měsíční důchod se zde pohybuje okolo 800 korun měsíčně, plat učitelky na státní škole potom nepřevyšuje 4000 korun měsíčně.

Nakonec, ale vše dobře dopadlo, záchodky stojí, pomaloval nám je dokonce jeden z nejlepších současných gruzínských malířů Georgi Mascharashvilli, řečený „Maschar“. Toaletami byl tak nadšen, že maloval zadarmo. Spokojen byl také místní starosta, který nám však doporučil, abychom s instalací umyvadel, zrcadel a dalších doplňkových předmětů pro jistotu počkali až na začátek příští turistické sezóny.

Ruská vlajka na dohled (reportáž)

2008-08-19T01:04:00.000-07:00

Kedysi to bola obyčajná turistická ubytovňa, akých mal bývalý Sovietsky zväz tisícky. Osamotená sa týčila nad hlavným mestom Gruzínska do chvíle, keď pred ňou začali stavať nové domy. Ako to už v Gruzínsku býva pri desiatkach nových obytných domov, ani tieto budovy nikto nedostaval.

Železobetónové torzá vidno takmer z každej časti štvrte Vake. Po rozpade Sovietskeho zväzu ubytovňa Turbáza upadla do zabudnutia. Keď pred 15 rokmi vypukla prvá vojna, usídlili sa v nej stovky utečencov z Abcházska. Obrovský dom, kedysi pýcha Tbilisi, zažil zlé časy - chudobní utečenci ho doslova rozobrali na kosť. Čo sa dalo odmontovať, to predali alebo využili. Okná, dvere, krytiny, výťahy, obloženie - všetko zmizlo. Z domu zostalo iba torzo, ktoré je nebezpečné už aj pre nich samotných. Keby ho videl statik z Európskej únie, nechá pre istotu evakuovať aj polovicu susednej štvrte.

Dnes do Turbázy nachádzajú cestu noví utečenci, ktorých z Južného Osetska vyhnala minulotýždňová vojna. Spolu s tými, ktorí v dome žijú už 15 rokov, využívajú humanitárnu pomoc. "Nemáme prácu, dostávame sotva 20 lari (asi 250 Sk) mesačne od vlády. Nevieme, čo máme robiť,“ hovorí jeden z utečencov. Vláda im dlhé roky sľubovala, že sa už čoskoro budú môcť vrátiť do Abcházska. Ľudia preto vyčkávali, nevedeli, či majú začať nový život v Gruzínsku, keď majú v Abcházsku svoje domy, polia, hospodárstva. Udalosti posledných dní však urobili po rokoch definitívnu bodku za ich snom o návrate domov. Ďalšia prehratá vojna, totálna dominantnosť Rusov v ich bývalej vlasti a tiež nevraživosť Abcházcov voči Gruzíncom im zrejme už nikdy nedovolia vrátiť sa späť.

Situácia je však ešte oveľa horšia. Udalosti akoby sa po 15 rokoch opakovali cez kopirák. Len namiesto ľudí z Abcházska teraz po tisícoch prichádzajú Gruzínci z Južného Osetska. Aj oni po nočnom úteku lesom za sebou zanechali domy, autá, zvieratá a niektorí dokonca aj svojich blízkych - väčšinou starších ľudí, ktorí dlhú cestu sprevádzanú ruským bombardovaním nemohli zvládnuť. Usadzujú sa, kde sa dá. Školy, škôlky alebo vysokoškolské internáty teraz zívajú prázdnotou, deti majú letné prázdniny, a tak namiesto nich v nehostinných miestnostiach bývajú rodiny z juhoosetskej metropoly Cchinvali a okolia. Nikto teraz nerieši, čo bude, keď sa začne školský rok. Ľudia stále veria, že sa o pár týždňov budú môcť vrátiť. Lenže skúsenosti z Abcházska a situácia v Južnom Osetsku tomu vôbec nenasvedčujú.

Ľudia, ktorí prišli do Turbázy, si so sebou nepriniesli takmer nič. "Spíme na zemi, v izbách často nemáme ani základné vybavenie - elektrický prúd, vodu, plyn, nábytok, ba čo viac, niekde chýbajú aj dvere a okná,“ sťažujú sa obyvatelia centra. Úrad vysokého komisára OSN pre utečencov oznámil, že v Gruzínsku je zatiaľ evidovaných najmenej 85-tisíc utečencov. Väčšina z nich síce hladom netrpí, chýbajú im však lieky alebo základné hygienické potreby. Na dverách Turbázy sa leskne modrý nápis - Bojujeme s hladom - Svetový potravinový program. Práve tento rozbitý dom je jedným z miest, kde pomáhajú aj ľudia z česko-slovenskej organizácie Človek v ohrození. Hoci vďaka solidarite Západu je humanitárnej pomoci dostatok, stále sa nedarí pre vysoký počet utečencov distribúciu koordinovať. Stupňuje sa tiež napätie medzi starými "abcházskymi“ a novými "osetskými“ utečencami, ktorí získavajú takmer úplnú pozornosť humanitárnych organizácií.

Keď sa návštevník dostane do najvyšších poschodí Turbázy a rozhliadne sa naokolo, okrem nádhernej panorámy Tbilisi, ktoré sa rozprestiera v úzkom údolí medzi kopcami, neďaleko odtiaľto uvidí tiež viať ruskú vlajku. Je to snáď jediná ruská vlajka v Tbilisi a týči sa hrdo na ohyzdnej budove ruského veľvyslanectva. Utečenci ju vidia takmer každý deň, keď sa dívajú zo svojich rozbitých provizórnych príbytkov. Tá vlajka im deň za dňom bude pripomínať tých, ktorí ich pripravili o všetko, čo mali. O domov.

Článek vyšel ve slovenských Hospodárských novinách, na serveru hnonline.sk a na blogu Aktuálně.cz

Gruzie v obrazech, Rusové v tancích

2008-08-17T04:30:00.000-07:00

Dnes vám posílám nějaké fotky, které snad vyobrazí ten chaos a život, který tady teď plyne. Jinak dnes si určitě kupte Respekt, něco fajného se tam dočtete :-)

Tak začnu sobotní událostí. České velvyslanectví v Tbilisi uspořádalo před parlamentem výstavu fotografií, přirovnávající ruskou invazi do Gruzie k invazi do Československa v roce 1968. Tuto citlivou paralelu, kterou odsuzuje například i náš skvělý pan prezident (Československo před napadením ruskými vojsky nevtrhlo na Podkarpatskou Rus a nevraždilo nevinné), pan kníže Swarzenberg ohodnotil slovy "Klidně to udělejte, ať mě klidně zavřou" :-) Vpravo náš vzácný host - Jaromí Štětina, který místo nějakého luxusního hotelu, bydlel u nás v kanclu a spal na staré posteli. Taky vyprávěl...to se úžasně poslouchá.

V sobotu jsme však neviděli jen veselé obrázky. Jedno auto za druhým plné mladých gruzínských vojáků mířilo směr Gori. Mám pocit, že i přesto, že je podepsaný mír je tam nic dobrého nečeká. V pravo náš kamarád Lech z polské ambasády před autobusem, který mnulý týden odvezl poslední české turisty z Gruzie. Lech si posteskl, že to nebyly Solarisy, které se vyrábí v jeho rodném městě. Ale zase byla svačinka.

A ještě jednou sobotní výstava. Vlevo Karolína, naše nejvyšší šéfka v obležení tří mužů s plnovousem: mně, pana senátora Štětiny a pana velvyslance Jestřába. V pravo roztomilá malá Gruzínka :-)

Rozdávání humanitární pomoci může být radost, zvláště, když ji rozdávají takové krásky jako je tato naše gruzínská spolupracovnice (v hovoru s mladou utečenkyní). V pravo jedno z uprchlických center. Dole chybí okna, dveře, elektřina, voda, plyn, nábytek...přesto tam žijí lidé.

Do rozdávání humanitární pomoci se také plně zapojila sekce Kazbegi! Vlevo tým rozvoje turistiky v regionu Kazbegi (tedy já a Vako) a vpravo naše kazbecká kára odváží zubní pasty, kartáčky a toaletní papíry směr uprchlíci.

Má první ranní bomba (doufejme že poslední)

2008-08-10T23:15:00.000-07:00

Včera jsem na Gruzíny koukal jak z jara. I když je vyhlášený válečný stav, ruské letadla létaly nad městem a sem tam naprosto bez jakéhokoliv logického myšlení shodily nějakou bombu (naštěstí jich moc nebylo) - tak Gruzíni se vydali na demonstraci na náměstí Růžové revoluce, aby taknějak protestovali proti ruskému bombardování.

Foto 1: Russia kills people - digitální obrazovka to říká jasně

Většina lidí měla červenobílé vlajky s křížema, na obří obrazovce se promítaly anglické nápisy na červeném pozadí: "Russia kills Chechens, Osetians, Georgians - Russia kills people" nebo "Red Army Go Home!" a nebo taky "1968 Prague - 2008 Georgia - who is next?" Souvislost s pražskou invazí Gruzíni připomínají často a rádi.

Sice mne trochu překvapilo, že na demošku rodiče vzali i děti, protože to nebylo zrovna nejezpečnější místo ke trávení nedělního večera, zvláště když v televizi říkali, že všechny děti by se měly evakuovat z Tbilisi do menších městeček. Ale tak Gruzíni se nebojí, tak proč ne.

Program zajišťovali: řečník, zpěvačka národních písní a taky obří televize, odkud k lidem promlouval Míša (rozuměj Saakašvili). Srdceryvně litoval rodiny padlých, chválil vojáky, hřímal na Rusko, vzýval demokracii a svobodu a to vše jako obvykle před obří vlajkou Evropské unie. I když o Míšovi si myslím své, tentokrát mu nezbývá, než se opravdu modlit, protože Evropa mu (ostatně jako vždy) když se láme chleba opět nepomůže.

Foto2: Míša promlouvá k lidem. Situace je vážná. Chtějí zničit naši mladou demokracii

Lidé pak ještě koukali na zprávy. Srdceryvná reportáž televize Rustavi 2 o tom, jak Rusové bombardovali vesničku na západě gruzie. Chlapík, který měl před domem zahrádku najednou jí neměl a byl tam ooobrovský kráter pro výbuchu. Nutno říct, že mi smysl takovéhoto bombardování rusů uniká, ale asi je v tom něco putinovského. Pak ovšem tv zklouzla do toho emopatosu - záběry krvácející krávy, plačící ženy a děti a nakonec standup a plačící reportér. To bychom měli zavést taky u nás na Aktuálně.

Ještě jedna zajímavost. Zatímco jsem fotil demonstraci, rusové bombardovali jednu vesnici, vojenské letiště a omylem (zřejmě doufám) také civilní letiště.Ivánek si asi trošku přihnul vodky a netrefil se s bombou na tu správnou ranwej. Humor však přešel dnes v noci i mne - první stíhačka nad hlavou, první bombardování nedaleko stojícího radaru. Rusáci se pouštějí stále více k Tbilisi, tak snad s tím už přestanou a budem dnes v noci v klidu spát. Držte palce a miru mir!

Foto 3: Mladý gruzín a paní se zlatým zubem - symboly celé gruzínské společnosti

Tak nám tady začala válka

2008-08-10T06:21:00.000-07:00

Tak nám začala válka. Gruzínci si několik hodin před olympiádou v Pekingu začali vlastní hry o Jižní Osetii. Podle předpokladů vtrhli do separatistické republiky, za den jí dobyli a mělo být hotovo. Jenže pak se objevil také nám známý ruský bratr. Čtyřkilometrovým tunelem pod průsmykem Roki začali ruští bratři chrlit tanky jak z běžícího pásu mladoboleslavské Škodovky. Situace se za pár hodin obrátila a Gruzíni se museli klidit. Aby toho nebylo málo, ruská letadla se začala pouštět stále častěji a hlouběji do Gruzie. No a začala válka. V pátek ráno do práce nepřišel náš zaměstnanec Laša. Byl totiž odveden do armády, stejně jako dalších statisíce jemu podobných mladých gruzínů. Mají za úkol čelit velké přesile Ivana a jeho kamarádů z matky Rusi.

Foto1: Můj pohotovostní pracovní tým v Kazbegi (zleva): Georgi (11), já :-), Tamta (16) a Tekla (14)

U nás v Kazbegi byl klid. I když na jedné straně máme Rusko, na druhé Osetii a na třetí Čečensko, svítilo sluníčko a nikoho válka nezajímala o moc více než každodenní starosti s dobytkem a turisty. Jenže od soboty nějak turisti přestali přijíždět. Většina jich také odjela. Dneska (neděle) už jsou v Kazbegi jen kluci, kteří zdolávají horu a bude jim to trvat ještě několik dní. Počasí jim přeje.

Jenže jak si tak sedím v našem domečku, najednou přestal jít internet. Potom mobily. A najednou jsem nevěděl, co se děje. Naštěstí ve vesničce máme ještě jednu mobilní síť a tak jsem se spojil záhy s Tbilisi a byl jsem z Kazbegi dočasně odvolán. Vůbec se mi nechtělo odjet. Měl jsem tam rozdělanou práci, někdo musel koordinovat vystrašené turisty, kteří byli klidní, ale nesmyslně přehnané smsky z domova je z klidu rychle vyvedly. Navíc bylo po týdnu škaredého počasí tak nádherně! Co se dalo dělat, napsal jsem turistům instrukce,kancelář předal dvěma patnáctiletým holkám, zbalil svoje sakypaky a zavolal Važovi.

Foto2: Osetie, Osetie, jaká krásná ty země...

Važa, osmapadesátiletý řidič, silný kuřák s chraplavým hlasem, nevrlý, ve staré Nivě, které fungovaly brzdy pokaždé až na třetí zmáčknutí. Na každém sebemenším kopečku vypínal motor, aby ušetřil za benzín. Docela ho chápu, ale když jsme se bez motoru s těma pokaženýma brzdama řítili z průsmyku Jvari (2370 m n.m) do Gudauri, docela mi vyschlo v hrdle. Naštěstí jsem se vybavil dvěmi pivy značky Natakhtari a jednou minerálkou Likani, takže mi bylo za chvíli opět fajn. Važa nikam nespěchal, šinul si to jako pravý Lowrider údolími na hranici Osetie a Gruzie.

Rozhovory o válce prokládal cigaretami, štiplavý kouř jsem měl ve všech pórech. Vyprávěl o 68 a Rusích v Československu. To přirovnání slýchávám stále častěji. Vyprávěl mi o svém spolužákovi, který byl povolán jako tankista do Prahy. Přejel s tankem nějaké lidi a “ušel“. Rozumíš co to je „ušel“, ptá se mě Važa. „Jo,jo , jako že odešel, odjel zpátky,“ říkám mu. „Ale ne!“ rozkřičí se. „Zbláznil se rozumíš, úplně se pomátl. Nevydržel to.“ A žije ještě, ptám se Važi. „Nevím, od té doby jsem ho neviděl, ale myslím, že ne.“ Vždy když jsem zmínil „Osetii“ rozkřičel se na mě znovu: „Žádná Osetie neexistuje! Osetinci byli vyhnáni z Iránu. Honili je Mongolové, všichni, my jsme jim poskytli útočiště, nakrmili je a podívej, jak se nám odvděčili,“ říká přesvědčivě.

Foto 3: Lidé před parlamentem čekají na zprávy o svých příbuzných a také na výsledek jednání mezi EU a Gruzií

Většina Gruzínů si myslí, že válka bude krátká, ale intenzivní. Optimistické odhady jsou „tři“ dni. Gruzíni jsou velmi pozitivně naladěni. Vracejí se jim vojska z Iráku, elitní profesionálové. „Znají pach krve, s Osetinci zatočí, proti nim nemají vůbec žádnou šanci,“ říkají, zároveň však dodávájí, že pokud se do toho zamíchají Rusové, jejich malá země nebude mít šanci. Prezident Saakašvili včera ve svém emotivním proslovu (ty umí dokonale) řekl, že se Rusové snaží zničit křehkou demokracii, tak jak to bylo už ve dvacátých letech minulého století.

Tak teď sedím v Tbilisi, Polská ambasáda se s nadšením pustili do evakuace turistů, už jich vyvezli asi 300, americká ambasáda se evakuovala celá pro jistotu i s rodinami (je jich zhruba 850) čechů už odjelo asi 50, další desítka zůstává – já mezi nimi.

Pravidla gruzínského silničního provozu

2008-07-16T09:29:00.000-07:00

Dnes Vám chci povědět pár storek z podkavkazí. V Tbilisi mají obchody, které obřími neonovými nápisy hlásají, že nejsou jako na západě 24/7 ale, že mají otevřeno 24/24!!!

Když řídím naší Ladu Nivu ulicemi centrálního Tbilisi, probouzí se ve mne doposud nepoznaná divokost a velmi rychle se přizpůsobuji gruzínskému stylu jízdy. Jen pro objasnění - jde o to, že:

tři středové pruhy na čtyřproudové silnici jsou zásadně od toho, aby bílá přerušovaná čára vedla pokud možno co nejpřesněji pod středem vozidla - tedy asi v místě pod řadící pákou.
nejvyužívanější součástí gruzínských vozidel je klakson. Ten se využívá pokud možno nepřetržitým přerušovaným tónem, zvláště potřebujete-li se na křižovatce - když svítí červená - prodrati co nejvíce kupředu mezi stojícími vozidly.
gruzínští řidiči jsou velmi solidární. svítíte-li během mlhy, šera, deště, sněhu nebo dokonce za jasného dne - protijedoucí vozidla vás během chvíle divokým blikáním upozorní, že máte určitě omylem zapnuta světla!
nemusíte míti obavy při přejíždění přechodů pro chodce neboť zelená pro chodce znamená pouze doporučení, že mají o 20 procent větší šanci přežít přechod ulice bez úhony. pro pobavení lze zvláště v těchto momentech přidávati plyn a chodci komicky poskakují mezi jedoucími auty
nadlidským úkolem je případná koupě cestovních pásů. Na rozdil od Uzbekistánu, kde tamní řidiči ze svých Fiatů pásy odmontovávají a prodávají, v Gruzii je podle evropských standardů zvykem pasy ve voze míti.
policejní složky jezdí v nových Oktáviích a blikají. V případě nejasností v běhu silničního provozu policista z vozu vezme malý mikrofon a přes megafón přímo za jízdy pořvává na řidiče před ním. Na rozdíl od takzvaných rozvinutých zemí se v Gruzii zřídkakdy stane, že policista nějaké vozidlo zastaví a pokutuje. Zdejší složky neomezují svobodu řidičů. Zvláště adrenalínovým sportem je předjíždění policejních aut během různých dopravních situací - přes plnou čáru, v obci, na křižovatce na červenou, v zácpě a podobně.
nejnebezpečnějším prvkem dopravy v Gruzii jsou takzvaní řidiči maršrutek, neboli minibusů. Z morálního statusu mají přednost i před řidiči nabouchaných luxusních vozidel, kteří ví, že střet s maršrutkou znamená velké problémy. Minibusy totíž vozí až dvacet lidí a problémy s případným zraněným mohou proto nastat při střetu z jakékoliv strany. Opravit starý Ford Tranzit je také v Gruzii mnohem jednodušší než opravit Audi A8 či zde oblíbený Hummer.
inovativním prvkem v gruzínské dopravě je tzv. couvání proti proudu (automobilů). Z důvodu vysoce rozvinuté infrastruktury v Tbilisi totiž řidiči pokud minou odbočku z víceproudových silnic, musejí pokračovat mnoho kilometrů než se dostanou zpět na jimi potřebný úsek. Tento problém se řeší couváním v "protisměru". Vozidlo couvá a zároveň kličkuje mezi projíždějícími vozidly až na potřebné místo.
největšími nepříteli gruzínských řidičů jsou tzv. "vysávači benzínu." Už i nám se stalo to, co zde v Tbilisi téměř každému. Příjdete ráno k vozidlu a ouha - nenastartujete. Někdo Vám totiž v noci vysál benzín z nádrže. Gruzínci proto zásadně na ježdění nekupují plnou nádrž.
z důvodů špatných vzdělávacích zařízení místním řidičům nikdo nevysvětlil, k čemu slouží směrové světla - tzv. blinkry. Ty řidiči využívají libovolně aniž by po jejich zapnutí odbočili na první, druhé nebo třetí křižovatce v pořadí. Ke změně směrového pruhu totiž slouží hlavně klakson, který velmi úspěšně nahrazuje blinkry.

Kavkazské střípky 1

2008-07-10T08:01:00.000-07:00

Dnes nebudu nic psát a nebudu Vás tak zatěžovat svými plky. A proto jsem připravil takové kavkazské střípky - fotky, které nemají žádný hlubší význam většinou :-)

Vlevo: Naše prasátko v Tkibuli, Vpravo: Cypoviny v Černém moři

Navštívili mne v Tbilisi také tito tři milí lidičkové z Ostravy... Neznáte je náhodou někdo? :-D Vlevo Dan před spaním studuje deset let starý cesopis. To Ozzy se před spaním muchluje

Vpravo panoráma Tbilisi a v levo restaurace v Batumi. Určitě je Vám tam něco povědomého :-)

Bidzina Ivanishvili, nejbohatší Gruzín si postavil pěkný domeček nad městem. Bidzina si nakra... totiž vydělal během divokého rozpadu Sovětského svazu. Devadesátdevět procent Gruzínů však žije v domech jako ten vpravo a Bidzinovo sídlo jako z Jamese Bonda vidí jen, když vzhlédnou do oblak

Adžarské chačapuri

2008-07-08T04:31:00.000-07:00

Dnes Vám posílám nějaké fotografie z našeho víkendového výletu do Batumi. Batumi je trochu jiná Gruzie. Město leží v bývalé další separatistické republice - Adjarii, jen několik kilometrů od tureckých hranic. Po revoluci růží v roce 2004 tato malá republika, jejiž většina obyvatel jsou muslimové, se však vrátila zpět do náruče matky Gruzie jako Adjarská autonomní republika.

Zkorumpovaný vládce Aslan Abašidze zmizel i se svými miliony do Moskvy a město mohlo začít vzkvétat. Rozdíl oproti Gruzii je enormní. Nádherné široké cesty, barevné domy, bulváry, bary, dokonce bruslařský stadión jen pár metrů od pláže. Překvapivě i okolí centra není tak schátralé, jako třeba Tbilisi.

Luxusní restaurace nabízejí skvělé dobroty, jako třeba adžarské chačapuri se syrovým vajíčkem za přijatelné ceny (oběd pro tři stál asi 400 korun, ale to byly samé dobrotky a nemohli jsme to ani dojíst). Zdejší jídla se totiž neskládají jen z jednoho pokrmu, nýbrž pěti a více různých jídel a vy jenom zobete co vám nejvíce zachutná.

Mým oblíbeným pokrmem je Čašušuli - maso v omáčce vzdáleně připomínající guláš s čerstvými bylinkami...mňam. K tomu výborný baklažán, salát z jablek a oříšků, žampiony, šašlík, plněný kotlet a samozřejmě nesmělo chybět chačapuri a české pivo.

Během našeho víkendového pobytu jsme byli také na skok v Turecku, kde nás Čechy mají letos v létě obzvláště rádi! Nemusel jsem v Turecku platit vůbec za nic, kolik já tam čajů vypil - stačilo jedno magické slůvko - EURO :-) Oproti zamračeným Gruzínům Turci vypadají jak kdyby všichni na něčem jeli.

Každý kdo chce v Gruzii pracovat musí pravidelně ze země odjíždět, aby nemusel platit za vízum. Možností moc není - hranice s Ruskem zavřená, s Abcházií i Jižní Osetií taky, víza do Ázerbajdžánu stojí šílené peníze a do Arménie už taky podražilo na 50 dolarů. Nejjednodušší proto je vyrazit k nám do Evropy, do Unie, do Turecka! :-)

Na závěr ještě dva příklady aneb jak se liší Turek od Gruzína. Přijdu v Turecku za taxikářem, ať nás odveze na 10 km vzdálené hranice, že mu dáme 20 lir (asi 280 kč) - místo aby nás odvez a vydělal si aspoň 5 lir, odvedl nás na minibus a šel si sednout zpět do čajovny za chlapama. (Mimochodem, nepotkali jsme venku v Hopě ani jednu ženu).

A druhý příklad. Přijdu v Batumi na nádraží, že chci lístek na vlak do Tbilisi. Nemáme, odpoví prodavačka. "Opravdu ne?" "Ne." "Ani první třídu? Nebo lůžkový?" "Ne." "Takže je úplně vyprodáno?" Ne, ale mám už jen jeden lístek na plackartnyj (lehátko)" "No a to mi ho nemůžete prodat?" "No můžu." Tak já si ho koupím" "15 lari"...prostě pravidlo číslo jedna - Když Vám někdo v Gruzii řekne NE, nezoufejte, jeětě není nic ztraceno...

Gruzínské Kosovo

2008-07-07T03:22:00.000-07:00

Když minulý týden vybuchly první bomby v Abcházii - separatistické republice na severozápadě Gruzie a zabily jednoho člověka, rozhodl jsem se, že se vyrazím na hranici taky podívat a napsat nějakou reportáž. Do Abcházie od července přestali pouštět, hranice byla uzavřena, tak jsem chtěl alespoň na hranici. Když jsem ve středu dorazil do Zugdidi (město u hranice), ještě jsem nevěděl, že vybuchla další, třetí bomba u blogpostu ruských mírových sil, které střeží línii mezi Gruzínci a Abcházci. Ta naštěstí nikoho nezabila, přesto moc pozitivní nálady do mé cesty na hranici nepřinesla.

Na gruzínské straně řeky Inguri, která odděluje Gruzii od Abcházie, nejsou vojáci, ale policisté. Dva. Proč by měli Gruzíni střežit své "vnitrozemí". Abcházie podle nich samozřejmě patří jim. Přesto gruzínský policista řekl důrazně "Ne" - na hranice Vás nepustím. Ale já už jsem v Gruzii delší dobu, takže vím, že gruzínské "Ne" neznamená ne, ale pouze "ne...chce se mi". Následuje promasírovávání policistova ega, rozhovor na téma národní jednoty, případně poprosit a policista si náhle začne připadat důležitý. Následuje jeden telefonát, druhý a je to tady - můžete projít, ale napište mi do sešitu, že za Vás neneseme žádnou zodpovědnost.

Když jsem sepisoval román do policistova sešitku, projela kolem hlídka OSN složená z tří Evropanů a jednoho sympatického gruzínského tlumočníka a oznámila, že není dobré fotit v okolí vojenských oběktů. Přesto jsme si popřáli vzájemně hodně štěstí a já vyrazil na autobus (sponzorovaný OSN) který jede na "druhou stranu" mostu a je sponzorován OSN, takže jde o jediný bus v Gruzii, který je zdarma. Přesto jsem se moc nesmál a spíše jen seděl a poslouchal rozhovory gruzínů, kteří se vraceli domů do Abcházie. Jenže pustí je?

Míjíme jeden z blokpostů ruských mírotvůrců, přejíždíme most, další základna Rusů a konečně vidím zelenou vlajku na vysokém stožáru (rozuměj, aby šel vidět i z Gruzie). Vystupuji a hovořím s pár lidmi, kteří zoufale sedí. Nemají propusk, domů je nepustí. Vcházím do koridoru obvážaného ostnatým drátem a potkávám prvního abcházského pohraničníka. Říkám co chci a on volá náčelníka celé celnice. V tmavězelené uniformě přichází elegantní, upravený čtyřicátník, vypadající oproti rozevlátým gruzínským policistům na druhé straně mostu mnohem seriozněji a zodpovědněji.

Nasazuji diplomatickou nótu - dobrý den, píšu článek o uzavření hranice. Rád bych si vyfotil hranici. Nechci však fotit vojenské objekty. Stačí mi stožár s vlajkou. Prostě, co řeknete, to vyfotím. Chci ať lidé v Evropě vidí také něco z "druhé strany". Reakce je však chladná. Teroristické útoky asi Abcházce skutečně zaskočili. Velitel říká, že nepřipadá v úvahu a ať se vrátím zpět do autobusu než budou problémy. Ještě jsem se ho chtěl přesvědčit, ale byl neoblomný. Vrátil jsem se tedy oploceným koridorem zpět do autobusu a nadával si, že jsem ztratil 500 korun za lístky na tohle debilní místo a stejně nic nemám.

Pak jsem ale vytáhl foťák a využil úkrytu autobusu a začal fotit tajně. Najednou jsem si všiml, že k autobusu přichází velitel. A sakra, budou problémy. Začal jsem rychle mazat snímky z foťáku. Asi mne viděl. Náčelník vešel do autobusu a já už si říkal, že se podívám do Suchumi na policejní stanici. Jenže jak gruzínci, tak abcházci jsou dostatečně hrdí. Náčelníka nezajímají fotky, chtěl jen vědět, co se o Abcházii píše, stěžoval si na Poláky, na Němce, na Gruzíny. Když odešel, měl už jsem málo času opět něco vyfotit, takže jsem všechny ty super fotky smazal zbytečně.

Zpět na gruzínské straně se ke mně seběhli všichni ti "přísní" Gruzíni a začali vyzvídat. Tak co tam? Nezavřeli tě? Nezavřeli, byli docela milí. A já naivní. Cestou zpět do Zugdidi přemýšlím o historických kořenech Abcházie, která v dějinách byla samostatnou zemí a za současnými problémy stojí - jako u všeho tady na Kavkaze - Sovětský svaz. Protože stejně jako arménský Karabach včleněný nesmyslně do Ázerbajdžánu, proč bychom měli Abcházii násilně včleněnou do Gruzie brát jinak. A co Čečensko? Je to těžké, nevím o tom hodně, tak nemohu soudit, ale selský rozum občas používám.

Reportáž, kterou jsem z hranice napsal si můžete přečíst ZDE

A jedna novinka z pondělka. Při páteční přestřelce v další separatistické gruzínské republice Jižní Osetii, zemřeli také dva lidé. A taky, dnes vybuchla další bomba v restauraci nedaleko hranice v Abcházii. Zabila čtyři lidi a další dva zabila. Mezi mrtvými byl také údajně tlumočník OSN a já si jen tak pro sebe přemýšlím, jestli to byl ten, se kterým jsem si ještě ve středu povídal a nebo někdo jiný. Jo, určitě to byl někdo jiný...

V Tkibuli

2008-07-03T11:11:00.000-07:00

Tbilisi, Kazbegi, Birtvisi…a teď Tkibuli. Určitě někdo z Vás má v hlavě zmatek a ptá se – kde to sakra zase je? Vězte tedy, že Tkibuli je městečko na západě Gruzie, kde má Člověk v tísni jednu ze svých misi. Existuje zde business centrum, které poskytuje malé granty začínajícím podnikatelům.

Přijel jsem zde vypomoct na pár dní, protože stále čekám, až budu moct začít „svůj“ projekt v Kazbegi (viz níže). Dnes jsem tedy objížděl dílny a dílničky a fotil a mluvil s podnikateli, kteří grant obdrželi. Tkibuli je jedním z mála měst na planetě, kde před obecním úřadem stojí v nadživotní velikosti socha Stalina. Vybrat si k podporování malých kapitalistů lepší místo prostě nešlo. Byli jsme u dívky-návrhářky, která navrhuje (na snímku) a šije vše – od školních uniforem, přes obleky tanečních souborů až po gruzínské tradiční oděvy.

Byli jsme u chlapíka, který dělá plastová okna a dveře, u týpka, kterému se říká Underground – od něj je také basa na obrázku, který si otevírá kafé s názvem „Face“. Další týpek opravuje mobily. Je zde také „Farmářův dům“ který za symbolický poplatek půjčuje farmářům traktory a radí se zemědělskými otázkami. Samozřejmostí už jsou také kurzy angličtiny, počítačové gramotnosti a internetová kavárna.

Jeli jsme taky nakupovat velkou pilu jednomu chlapíkovi, který vyrábí nábytek. Cestou zpět jsme se zastavili také v nejposvátnějším – a jednom z nejkrásnějších církevních komplexů v Gruzii – v Gelati (na snímku). Jde o komplex kostelů, klášterů a univerzity z 11.století.

Na první přečtení Vás asi ten mikrogramový systém moc nezaujal, chtěl bych ale zdůraznit jednu věc. Tkibuli je odlehlé město s obří sochou Stalina, jak jsem již zmínil. Běžně tady 4x v týdnu neteče voda, 2x denně na několik hodin nejde proud, povodně minulý týden smetly několik domů, pole, dokonce i cestu, dnes přestala jít i mobilní síť. Nikdo tady nemá práci a ten kdo má, dostává asi 1700 korun měsíčně. Rozjet tady byznys prostě bez pomoci nedokáže vůbec nikdo.

PS: Večer jsem zakončil v restauraci New Gelati, kam mne pozval na večeři jeden místní gruzín - slavil koupi nové pily :-) - takže jsme jedli kukuřičné placky se sýrem, salát, chačapuri, pstruh, šašlik a pilo se bílé víno. K jídlu nám hrála gruzínská muzika, byla asi dobrá, protože za chvíli tu jejich "lezginku" která se jmenuje jinak ale vypadá podobně, tancovali všichni okolo. Kurňa to jsem se najed...no super den opět :-)

Můj pracovní den

2008-07-01T02:14:00.000-07:00

Tak máme červenec! Dnes využiji mé přítomnosti v Tbilisi a popíši Vám, jak vypadá můj pracovní den. Protože stále čekáme na peníze z Polska, nemůžeme vlastně projekt naplno rozjet. V Kazbegi jsme již prohlédli místa, která budeme rekonstruovat, ale většinu času teď trávím nad propagací našeho Horského domu.

Třeba dnes obepisuji turistické weby s informacemi o našem domě a službách, které nabízíme. Pomocí jedné polské dobrovolnice děláme seznam polských turistických webů. Kamarádka z Vilniusu mi zase pomáhá s propagací v Litvě. Jak možná víte, pro Litvu a Polsko je Gruzie prioritní zemí. Jak mi včera řekla jedna polská dobrovolnice, pro Polsko je důležité ukázat, že podporuje ty, kteří jsou proti Rusku. Stejně negativní konotace vůči Rusku můžeme vidět také v pobaltských zemích a proto i ty pomáhají v Gruzii, kde mohou.

Dnes vyjíždíme s Bartkem do Tkibuli, kde vede Člověk v tísni projekt podpory malých podnikatelů. Budu fotit a dokumentovat a pak o tom napíšu článek. Zítra se také pojedu podívat k abcházským hranicím. Tato separatistická republika totiž dnes uzavřela s Gruzií hranice, kvůli čtyřem bombovým útokům v Suchumi. Umírali i lidé a separatistická vláda podezřívá z útoků gruzínskou menšinu. Chtěl bych o tom napsat článek.

Až se vrátím za pár dní do Tbilisi, musím se setkat s jedním místním německým občanem a promluvit si o našem případném členství v gruzínské turistické asociaci GTA. To členství stojí stovky dolarů a nevím co by nám to mělo přinést. Dalším mým úkolem je oživit internetové stránky Člověka v tísni v Gruzii, doplnit fotky a podobně. Rád bych vylepšil také stránky našeho Horského domu, ale to bez pomoci Deena - jednoho super webdesignéra, nezvládnu. Jakmile však přijdou peníze, tak se má práce úplně změní a můj pracovní den bude zase jiný. A to se mi tady v Gruzii líbí. Že práce je pořád jiná.

A na závěr ještě jedna nepracovní věc. Včera jsme byli u Luboše a Ruth - dvou Čechů, kteří mají krásný byt s obrovským balkónem a výhledem na celé Tbilisi. Koukali jsme na super argentínský film Historias Minimas - road movie o cestě stařečka s Gore-texovými botami za svým psem. Během filmu jsem vypil dvě lahve Saperavi (místní červené víno) a pak jsem si cestou domů povídal s taxikářem o Škodovkách načež se na mně všichni dívali jak na blázna, protože tady - narozdíl od jiných zemí na východě - se s taxikáři zásadně nemluví.

PS: Včera jsem byl dát vyprat prádlo do jedné nedaleké nemocnice - public laundry tady neexistuje - no a stálo mne to 20 lari - tedy 210 korun :-) Od teď si už budu prát sám!

V Kaňonu

2008-06-30T05:46:00.000-07:00

V neděli jsem s jednou místní partičkou vyrazil na Canyoning do nedalekého kaňonu Birtvisi, který leží kousek od Tbilisi. Osmihodinová cesta kaňonem sebou skýtala mnohá úskalí. Neustále jsme slaňovali, sjížděli vodopády, ale také si užívali přírodních bazénků, které voda vymlela za tisíce let do zdejšího kamene. Našimi průvodci byli slavný místní rodák Saša, který se v kaňonu snad narodil a jeho mladá kamarádka Nana.

Bazénky ve stylu výřivky se nekonaly - voda byla ledová (vlevo). Saša nám připravil i oběd, abychom se nám hůře slaňovalo :-)

Technika a materiál jako u nás před sto lety. Vlevo slaňuje náš právník Giorgi, bedlivě sledován Nanou. Giorgi měl oproti nám (vpravo naše vybavení) své - modernější vybavení. Teď mluvím hlavně o úvazku. Ti co z Vás absolvovali už canyoning někde v Alpách se určitě ptají - kde jsou neoprény, helmy, co to je za šňůrku, za co se to jistí. Na tyto odpovědi však v Gruzii odpověď neznají :-)

Nejvíce mne fascinovala metoda spouštění "napřed", kdy byl dotyčný přivázán za karabinu jako pejsek a Saša ho spouštěl směrem dolů. (vlevo). Těm, kteří byli postiženi gruzínskou vojenskou službou šlo slaňování mnohem lépe než civilkářům nebo nedejbože nevojákům! (vpravo)

Cesta do hor

2008-06-29T01:41:00.000-07:00

V nejvyšším bodě vojenské cesty mezi Tbilisi a Kazbegi se „dálnice“ mění na štěrkopískovou cestičku, kde se sotva vyhnou dvě auta. Na mapě však stále můžete vidět honosné označení čtyřproudové "highway" až k ruským hranicím. To nejvyšší místo se jmenuje Guari Pass - průsmyk kříže ve výšce 2379 m n.m. Pod námi se klikatí řeka Těrek (musím používat ten ruský název s odkazem na chuť onoho piva, které opravdu nedoporučuji – myslím, že se dělá z oné vody) širokým údolím. Už jsme minuli také lyžařské středisko Gudauri – největší v Gruzii (rozuměj velké asi jako Pustevny). A šineme si to dolů do údolí, do Kazegi.

Maršrutka zastavuje na obrovském prostranství mezi kopci. Vlevo na podstavci stojí socha vzrostlého muže, Alexandra Kazbegiho, gruzínského Karla Čapka, který se zde narodil. Předemnou fontánka s tygří hlavou a zamnou luxusní hotýlek Stepantsminda (jiný název pro Kazbegi) a také desítky malých krámků prodávajících to samé – minerálku Borjomi, kolu Canada Dry (nerozumím, proč tato značka od stejné korporace nahradila v těchto končinách kompletně Coca-Colu), a pár sladkostí. Prostranství – říkejme tomu parkoviště, je rozbité, kolem projíždějící lady nivy hýří prach všude kolem.

Ale stačí zvednout hlavu k obloze a hned je pozemská nedokonalost zapomenuta. V dáli se tyčí Kazbek, majestátná 5047 m n.m. hora, které místní říkají Mkvintvartsveri – hora sněhu. První nešťastník, který horu navštívil – ač nedobrovolně, byl Prometheus, který ukradl oheň a daroval ho lidstvu, a za trest byl přikován ke skále pod vrcholem Kazbegu. Hned vedle hory je kostel ze 14. století a spolu s horou tak tvoří nerozlučné duo na všech pohlednicích i propagačních materiálech a to už od 19.století (na snímku stará pohlednice).

Jen co se vysoukám z malého mikrobusu vrhne se na mne místňák, že má super nocleh. Říkám, že už nocleh mám zařízený, ale on neodbytně zjišťuje, kdože mu to sebral kšeft. Když ho setřesu, vydávám se směr Horský dům, náš hostýlek, půjčovnu i informace v jednom. Projdu kolem dalších třech obchůdků a pekárny a jsem zde. Vítá mne Vako, ředitel a organizátor všeho, ale hned se loučí. Přijeli holanďané natáčet film a on musí sehnat komparz. Gruzínský mladík odjíždí z rodné vísky, aby bojoval po boku holandské armády v nějaké válce – neskutečný doják podle skutečné události. Ubytuju se a vyrážím na obhlídku vesnice.

Moc krásy nepobrala. Domy jsou staré, neomítnuté, cesty nerovné, zničené, nic nefunguje. Na každém rohu hloučky místních, kteří sedí a klábosí. Každého pozdravím a všichni ochotně odpovídají. Z mnoha krámků si vybírám ty, ve kterých mne napoprvé nechtěli okrást (rozuměj nenasadili turistické ceny) – a proto chodím nakupovat zeleninu k Tatarce a potraviny k Osetince. Gruzínci prostě v mém testu „nákupní košík“ neuspěli. Příště napíšu více o našem projektu.

První obrázky z Kavkazu

2008-06-28T17:15:00.000-07:00

Po pěti dnech strávených mezi kavkazskými vesničany v Kazbegi, posílám několik fotografií, abyste si mohli představit, jak to v této horské vísce asi 200 km od Tbilisi vypadá. Vesnice leží ve výšce 1732 m n.m. a k ruským hranicím - tedy k soutěsce Duriali, je to asi 20 km z kopce podél řeky Těrek, ve které mimochodem končí veškeré odpadky ze severní Gruzie. Gruzíni takovýmto způsobem bojují proti imperialistickému Rusku - jde o tzv. odpadkové odstřelování :-)

Počasí v červnu bohužel ještě nedovoluje vyfotit Kazbek (5047 m n.m.) v celé své kráse. V popředí jeden z nejposvátnější kostelů v Gruzii. Na snímku vpravo se můžete podívat, kamže si po práci odskakuji na odpolední procházky.

Vojenská "highway" jak jí říkají Gruzíni, "cesta přátelství" podle Rusů. Ať tak a nebo tak, ani jedna strana nemá pravdu. Dálnice to opravdu není - na snímku řeka Těrek (Tergi po gruzínsky) požírá centimetr po centimetru asfalt, stejně jako se rozpadá přátelství mezi oběmi národy. Hranice mezi oběma zeměmi je už dva roky uzavřena. Vpravo louky nad Kazbegi (další z mých popracovních procházek)

Vpravo můžete vidět "Horský dům" ve kterém máme kancelář, hostel, půjčovnu a informační centrum. Moc turistů zatím nechodí, ale když jsem dnes ráno odjížděl, byznys se pomalu rozjížděl :-) Vlevo vchod do naší kuchyňky a pohled na zahrádku ze které už brzy bude "camping site" pro stany. Doufám :-)

Nejpopulárnějším artiklem naší malé pujčovničky jsou horská kola. Když oželíte, že 50 procent cesty je vždy do kopce, na kole si to tady opravdu užijete. Můžete se jet podívat třeba k prameni (vpravo), ale do Vladikavkazu nedojedete. Hranice je uzavřena. Můžete si na kolech všimnout nálepky People in need, to Míšo (na snímku vpravo) má na kole mnohem "atraktvnější" značku. Jeho kolo se jmenuje Rambo!

Posvátný internet

2008-06-24T00:37:00.000-07:00

Gamardžobat. Dneska jsme byli s Bartkem, Sofii a jeji sestrou na víno v luxusní restauraci Caravana a potkali jsme se s prvníma Čechama v Gruzii – Rut, která pracuje pro IOM a jejím přítelem Lubošem, který dělá pro AMO (jaká náhoda, už jsme spolu dělali – jednou mi překládal rozhovor s vůdcem běloruské opozice Milinkevičem – svět je fakt malý). Popili jsme víno, pojedli chačapuri, no prostě pohoda.

Když tak chodí člověk rozkopaným a rozbitým Tbilisi (to neznamená, že to není nádherné město) setkává se s různými zajímavými situacemi. Například, všiml jsem si, že jsem jediný muž ve městě, který chodí v šortkách (ač pod kolena). V módě zde u mužů vládnou černá trička a nebo bílé košile. Dokonce i skejťáci mají jen černé trika, takže se svými oranžovými, světlezelenými a podobně zbarvenými triky vypadám opět – jako exot.

Jednou jsme šli se Sofií a zastavila nás nějaká malá dívenka a začala po mně chtít peníze. Když jsem jí odmítl, chytila mne za nohu a nechtěla pustit. Nakonec jsem jí setřásl (doslova) načež Sofie prohodila: „no jo, cikáni!“ Rozhlédl jsem se po přeplněné ulici plné tmavých Gruzínů a pak na dívenku, která proti nim byla téměř jako čistá blondýnka a uvědomil jsem si, že barva pleti, tak jak jí řešíme u nás, je zde v Gruzii skutečně relativní pojem :-)

Další střet kultur následoval, když jsme se dozvěděli, že nás předběhla francouzská vláda a do školy v Kazbegi zavedla satelitní internet. Přišlo mi to jako dobrá zpráva, protože mohou mít konečně internet všichni a zadarmo, jenže jaké bylo moje překvapení, když mi Vako řekl, že o internet se stará místní pop (něco jako duchovní), který to považuje za něco „posvátného“ a odmítá se o to dělit s ostatními. Vtipné. Mým úkolem teď bude jej přesvědčit, že ta svatá věc bude ku prospěchu všem a nijak na tom nebude tratit. Odjíždím na pár dní do divočiny (rozuměj konečně do Kazbegi!) tak uvidíme jak se věci vyvinou dále.

Kanclík

2008-06-23T23:38:00.000-07:00

Abyste viděli v jak útulném domě bydlíme (i když to tak na první pohled možná nevypadá) posílám pár fotografií. Dům je umístěn hned vedle budovy parlamentu, respektive jeho zahrady takže výhled z oken je do koruny stromů. Před vchodem je pěkná dřevěná teráska, jediné co trochu kazí romantický vzhled domu je schodiště, které vypadá jako z nějakého squattu. Pokud chce být někdo z gruzínské graffiti scény m´dní, píše své tega v latince - čímž si sice možná získá respekt svých vrstevníků, nicméně pro nás, kteří latinkou píšeme to vypadá velmi směšně. No představte si kdyby grafiťáci z Prahy psali gruzínským písmem, taky by Vám to připadalo sexy: მთის სახლი

Vchod do starého domu...

Potom stačí zazvonit a ocitnete se na překrásné staré terase...

Na chodbách visí komix pro migranty a v kanceláři je uklizeno...

První den v Tbilisi

2008-06-22T23:42:00.000-07:00

Ještě si musím ověřit zda-li kapitán Novotný není jeden z těch přeběhlíků, kteří utekli z pilotování Gripenů do ČSA kvůli lepším prachům. Jiné vysvětlení střemhlavého klesání na letiště v Tbilisi si totiž nedovedu vysvětlit. Jedině, že by zapomněl, že už přistává a na poslední chvíli se to snažil zachránit. Jinak let byl pohodový, gulášek vynikající, co mne překvapilo, že nový airbus byl téměř úplně plný.

Těsně před dosednutím na plochu se dívky kolem mne začaly zuřivě pudrovat a malovat, až je z jejich záchvatu krásy musela krotit letuška. Ve výšce 1700 metrů také vedle mne sedící Gruzínec zjistil, že už tak vysoko dosahuje mobilní signál gruzínského teleoperátora a začal s radostí volat všem známým, že už se blíží na letiště. To už si přede mne usedla taky mladá Němka, která si dávala ještě před přistáním jednu cigaretku. Naštěstí zasáhla letuška ještě dříve než požární hlásič. Prostě lety na Kavkaz jsou mnohem zábavnější než třeba ty z Bruselu. (kdo nečetl jak jsem letěl loni v pátek 13. do Jerevanu, může kouknout zde)

Už jen letmo zmíním jak nás omylem zamkli do tunelu k odbavovací hale a plynně přeskočím k mému řidiči Murasovi, který mne čekal s cedulkou People in Need a v nablýskaném mercedesu převezl až do kanceláře, ve které je taky byt. Muras je jezídský Kurd a svou manželku si ukradl. Dvakrát ji prosil – nechtěla no a tak ji ukradl. Už ho chce. Mají spolu dvě malé dětičky. Jako taxikář vozí televizní hvězdy i novináře opoziční televize. Je rád, že v ulicích jsou v noci policisté, protože jinak prý v Gruzii vládl bordel.

Po vydatném spánku jsem se setkal s prvním členem mise – Sofií. V krátkosti – rodiče chtěli aby byla doktorkou a dobrou klavíristkou (v Gruzii snad všechny dívky hrají na klavír), jí však bavila chemie a tanec. Nakonec vystudovala chemii, práva, ekonomku a turečtinu. Taky stihla založit jednu NGO, pracovat jako ajťák na sportovní univerzitě (sportovci tehdá neuměli zacházet s počítačem). Dost dobře nevím, co tady dělám :-)

Poslední tři roky dělá pro nás. Sdělila mi jak se věci mají, ukázala kde mám co nakupovat a kde nemám, takže jsem už trochu v obraze. Udělala dokonce vyjímku – mluví se mnou ruskoanglicky! Úžasná řeč ! Zítra se konečně setkám s Vakem a Bartkem! Stěžejními lidmi se kterými budeme měnit svět! :-) Vy se snad o tom dočtete i v tomto blogu…Jen vydržet!